Standa stonožka

Z podlahy v kuchyni se ozývaly podivné zvuky. Jednou vrzání, jednou klepání, potom tiché ťapkání.

Standa Stonožka si na hlavu nasadil svůj nejhezčí klobouk a na krk uvázal červenou tečkovanou vázanku. Nazul si všechny svoje oblíbené boty, protože Standa byl opravdová stonožka, nejen obyčejná stonožka. Nebylo na světě nic, co by měl rád víc než boty. Rád si je měnil podle toho, jak různě při chůzi zněly. Měkoučké pantofle mu tiše ťapkaly. Starodávné boty na podpatku zase rytmicky klapaly po kuchyňském linoleu.

Standa měl dnes skvělou náladu a zvesela si říkal: „Brzy opět narostu a budu shazovat starou kůži. Zase mi přibude několik nohou – a budu si moci opatřit nový pár bot!“

Nyní měl Standa teprve deset párů nohou. To znamenalo, že mohl nosit jen deset různých párů bot. Ale ve své sbírce jich měl skoro padesát druhů. Proto se nemohl dočkat, až vyroste – a bude moci nosit mnohem víc bot najednou!

Vesele si tedy vykračoval kuchyní a čekal, jestli si jeho nádherných, vyleštěných, klapajících bot někdo všimne. Ale lidé, kteří v kuchyni byli, ani trochu neocenili to nádherné klapání a ťapkání. Vlastně si ho z té výšky vůbec nevšimli. A dokonce se ho někdy i báli! Jen si to představte – bát se takové vyparáděné stonožky?

„Zkusím se projít kolem domu,“ řekl si Standa. „V takovém krásném dni bude venku určitě mnoho hmyzu. Možná potkám někoho, kdo bude obdivovat moje boty!“

Standa si pohotově obul lezecké boty, proplazil se pod dveřmi a slezl dolů strmými schody. Potom je vyměnil za dřeváky, aby ho všichni slyšeli přicházet. A měl pravdu! Venku bylo opravdu rušno. Hmyz všemožných tvarů a velikostí se hemžil po okolí.

Standa předníma nohama smekal klobouk a uctivě se ukláněl každému, koho cestou potkal.

„Dobrý den, pane Moucho! Ale, ale, věru dnes máte zářivé oči!“ zvolal.

…