Kapka

Dnes byl pořádně deštivý den. V první třídě skončilo vyučování a děti utíkaly ostošest přes kaluže domů. Pouze Jana se trošku zapomněla v šatně, protože nemohla najít svůj deštník. Maminka jí ráno doma domlouvala:

„Jani, nezapomeň si deštník. Dnes to vypadá na déšť.“

Deštník však zůstal ležet v předsíni. Jana se tak chtě nechtě vydala domů v největším lijáku. Uběhla jen pár kroků a už byla celá promočená. Rychle se proto skryla pod nejbližší stříšku a doufala, že tam přečká aspoň tu nejsilnější bouřku.

„Ten déšť je ale otravný,“ zahudrala si jen sama pro sebe. „Proč vůbec musí pršet?“

Vtom jí na nos spadla kapka ze stříšky. Zůstala jí sedět na nose rovnou před očima. Jana na ni zašilhala. Zdálo se, že kapka měla malou tvářičku, drobná, veselá očka a také pusinku, která se jí vzápětí zeptala:

„Proč nemáš ráda déšť?“

Jana sebou překvapením trhla tak, až se kapka skutálela a kápla jí rovnou do dlaně. Děvčátko zvedlo dlaň k očím a zvědavě si kapku prohlíželo.

„Ty jsi mluvící kapka!“ žasla Jana. „To je úžasné!“

„Najednou se ti ten déšť nezdá tak hrozný, že?“ zachichotala se kapka.

Jana si vzdychla a otřásla se. „Právě že zdá! Podívej, jak jsem zmokla. Kdyby nepršelo, mohli jsme si už dávno hrát s kamarády na ulici.“

„Ale, ale,“ napomenula ji kapka. „Nemysli jen na sebe. Kapky jako já přece zalijí květiny, trávu i stromy. Uhasí také žízeň zvířátkům a ptáčkům. Vždyť déšť přináší život!“

„Proč je déšť pro lidi dobrý?“ namítala Jana. „My přece dešťovou vodu nepijeme.“

„Takovou vodu, co padá rovnou z oblohy, opravdu ne,“ přiznala kapka. „Víš ale, co se s kapkami děje potom? Kapky, které dopadnou na zem, se do ní vsáknou. Najdou si cestičku štěrkem nebo pískem a pročistí se. Dostanou se až do studní…