Šperkovnice a zrcadlo

Holčička v našem příběhu se jmenovala Karolínka. Víte proč? Kdysi dávno její maminka měla tu nejkrásnější panenku s dlouhými kadeřavými vláskami v barvě kaštanů. Měla tuto panenku tak ráda, že když se jí narodila dcerka, dala jí stejné jméno. „Jako by moje nejkrásnější panenka z dětství ožila,“ říkala.

Právě dnes vzala maminka Karolínku na bleší trh. Bylo to místo, kam mohli lidé přinést své staré věci, které už nepotřebují, a zkusit je prodat.

Ale Karolínka měla ráda hezké nové věci, třpytivé a voňavé, a ne staré a použité. Zato maminka dokázala na trhu strávit celé hodiny. Karolínku to tam vůbec nebavilo, ale líbilo se jí sledovat, jak maminka objevuje staré šaty za pár drobných s úsměvem od ucha k uchu.

Zatímco maminka pečlivě vybírala ten nejméně ošoupaný kus z hromádky šatů, Karolínka si krátila dlouhou chvíli prohlížením všelijakých drobností: napůl rozpadlé zažloutlé knihy, brýlí s prasklou čočkou, hrnku s uchem a červeným srdíčkem, staré šperkovnice.

Když se Karolínka podívala na opotřebovanou plechovou šperkovnici, něco ji zašimralo na konečcích prstů a musela se jí lehce dotknout.

„Líbí se ti?“ zeptala se stará paní na druhé straně stolu s nespočtem drobností.

„Vůbec ne! Mám ráda nové věci,“ odpověděla jí dívka pevně.

Stará žena v roztrhaném, ošuntělém kabátě se zamračila. „Nové věci nemají duši. Tato šperkovnice má za sebou mnoho životů, nese v sobě hodně vzpomínek.“

Karolínka se znovu pozorně podívala na obdélníkovou krabičku. Nebyla zas tak ošklivá. Byla zdobena špičatými hranami vyvýšenými vzhůru, nožičkami ve tvaru es a s okrasným vypouklým znakem nahoře, který vypadal opravdu hezky. Zpod opotřebovaného žlutozeleného nátěru vykukoval rezavě hnědý plech.

„Za každým ošlehaným rohem se skrývá mnoho příběhů, které tato šperkovnice zažila,“ řekla stará paní. „Vem si JI,“ nabídla dívce, když viděla, že si Karolínka krabičku se zájmem prohlíží, i…