Stalo se to kdysi dávno ve vzdálené Indii, kde vládl jeden mocný rádža. Myslel si o sobě, že je moudrý a spravedlivý.
V jeho zemi se lidé živili zejména pěstováním rýže. Pokud byl dobrý rok, rýže bylo dostatek, aby zasytila všechny. Ale pokud nastalo příliš velké sucho, neurodilo se dost rýže a lidé hladověli.
Rádža přemýšlel, jak svému lidu pomoci. Nakonec dostal nápad. Po celé zemi nechal vyhlásit:
„Od dnešního dne má každá rodina povoleno si nechat jen tolik rýže, kolik sní. Veškerou rýži, která se urodí navíc, musí předat do skladů v mém paláci. Tam bude bezpečně uskladněna. Pokud náhodou nastane neúrodný rok, rozdáme všem tuto rýži ze zásob. Nikdo proto víc nebude trpět hladem.“
A tak se také stalo. Vždy v době žní se po zemi rozjeli rádžovi sběrači rýže. Každý rok sesbírali přebytek rýže od lidí a nosili ji do skladišť v paláci.
Po mnoho let tento systém dobře fungoval. Lidé předávali svou rýži rádžovi a sklady se postupně plnily. Ovšem pak přišel velmi neúrodný rok. Rýži se vůbec nedařilo, a když nastal čas sklizně, lidé viděli, že ze sklizně nic nebude.
Jelikož nikdo doma neměl zásoby, nastal velký hlad.
Když to viděli rádžovi rádci, prosili ho: „Výsosti, dejte rozkaz k otevření skladišť. Rozdáme lidem rýži, tak jak jste slíbil.“
Ale rádža váhal a váhal. Dny plynuly a on se stále neuměl rozhodnout. „Kdo ví, jak dlouho bude neúroda trvat? Co když lidem všechno rozdám, a mně nezbude dost? To by ještě chybělo, aby zůstal rádža hladový!“
Jednoho dne někdo zaklepal na bránu paláce.
„Kdo to přichází?“ rozzlobil se rádža. „Pošlete všechny pryč! Ať už mi dají klid s tou svojí rýží!“
„Je to nějaký starý mudrc, výsosti,“ oznámili mu rádci. „Tvrdí, že vás přišel rozptýlit novou hrou.“
„Hrou?“…