Kamarádka

Byla jedna žačka Věrka, druhačka. Normální děvče, co si rádo hrálo a mělo bujnou fantazii. Každý den, každou chvíli ji napadlo něco nového, originálního.

„Pojďte, zahrajeme si na království! Vytvoříme si svoji vlastní zemi,“ navrhla Věrka spolužačkám ve třídě o velké přestávce.

„Přestaň, to je příliš dětské!“ křikem ji odháněly spolužačky, ještě děti, s očima zabodnutýma do displejů na mobilech a prsty ťukajícími tak rychle, jako kdyby ta, která se proťuká až na druhou stranu mobilu, měla vyhrát mega-super-velký tablet.

Věrka byla živé a společenské dítě, ale nějak se cítila být sama. Není divu. A tak se postupně uzavírala do sebe a byla stále smutnější a tišší. Samozřejmě, všimli si toho i mamka s taťkou. Ale poradit si s tím moc neuměli, protože Věrka si svoje starosti a pocity nechávala více méně jen pro sebe.

„Proč nejdeš ven za kamarádkami?“ nejednou se jí ptala mamka.

„A za kterými? Všichni si myslí, že jsem dítě!“ odsekla smutně Věrka.

„A nejsi? Co je špatného na tom být dítětem? Tvoje spolužačky by nejraději byly hned dospělé, ale všechno má svůj čas.“

„I já chci být už dospělá, ať si můžu dělat, co chci já. Když si nemůžu hrát, proč být dítě.“

Mamku tato Věrčina slova velmi trápila. A popravdě nevěděla, jak své dcerce poradit. Ona byla dospělá a Věrka potřebovala i společnost vrstevníků.

Nadešel večer a mamka četla Věrce pohádku. Tedy i jejímu bratrovi Jankovi, který byl opravdu ještě malý – ale vůbec ho to netrápilo. Jak tak mamka sledovala svého synka v postýlce, spokojeně si cumlajícího prstíky na nohách, něco ji napadlo.

„A co kdyby sis nejlepší kamarádku vysnila?“ navrhla Věrce mamka.

„Vysnila?“ divila se Věrka. „A jak?“

„Máš přece úžasnou fantazii a ráda tvoříš,“ usmála se mamka a pohladila dcerku po vláscích. „Jednoduše si svoji…