Sněhulák ze snu

Aniččina rodina se přistěhovala do nového města jménem Kouzelné údolí. Anička si ale neuměla najít přátele. Byla nesmělá a všechno pro ni bylo nové a cizí.

Byla zima a ráno napadl čerstvý sníh. A protože byla Anička sama a bylo jí smutno, postavila si aspoň velikého, roztomilého sněhuláka. Měl malinké oči z lesklých kamínků, nos z oranžové mrkve a usmíval se na ni. Ruce měl ze sněhu a v jedné z nich držel koště. Na hlavu mu dala kulatý květináč, který už v létě vyzdobila namalovanými rozkvetlými pomněnkami.

Zabralo jí to celé odpoledne. Ani se nenadála, a už se setmělo, čas jít domů k večeři.

Před spaním Aničce maminka přečetla pohádku o princeznách, zazpívala oblíbenou písničku a popřála jí dobrou noc. Když Anička konečně usnula, zdál se jí sen jako nikdy předtím. A byl velmi podivný.

Zdálo se jí, že ten sněhulák, kterého odpoledne tak pracně stavěla, ožil. Chtěl s ní sáňkovat, koulovat se a dělat další milion věcí. A tak tedy sáňkovali, koulovali se, dělali sněhové andílky a další milion zábavných věcí.

Když se ráno probudila, řekla o svém snu mamince. Ta se zasmála a řekla: „To byl ale moc pěkný sen, Aničko.“ Pak zvážněla: „A víš, že někdy se sny opravdu plní?“

Hned po snídani Anička vyrazila ven podívat se na svého sněhuláka. Jaké ale bylo její překvapení, když na ni sněhulák čekal rovnou přede dveřmi! Ba navíc se usmíval a vesele mával rukou na pozdrav.

Anička se nejdříve zarazila, ale pak se zaradovala a vyběhla za svým novým kamarádem. Maminka jen nevěřícně koukala z okna, kde viděla, že Aniččin sněhulák opravdu ožil a ona s ním právě tančí zimní tanec. Protančili tak spolu celé dopoledne. Anička konečně měla kamaráda a už se necítila vůbec sama.

V poledne se holčička rychle…