Slon, hroch a želva

Slon a hroch byli odjakživa velmi dobrými přáteli. Přestože slon žil na souši a hroch převážně ve vodě, vždy se krmili společně. Jen co slon pořádně hlasitě zatroubil, vynořil se zpod hladiny i hroch, prskající vodu všude kolem. Takto si pokaždé dávali znamení, že je čas na společný oběd.

Jejich přátelství už delší dobu pozorovala osamělá želva, která se neměla s kým kamarádit. Vždy jen samotinká seděla na břehu a přežvykovala šťavnaté listy.

Jednoho dne však želva sebrala odvahu a vydala se za slonem a hrochem, aby se i ona s nimi spřátelila. Jenže těm dvěma se zdála příliš malá a slabá, a už vůbec se s ní nechtěli dělit o jídlo.

Slon po chvilce přece jen zvedl svůj velký chobot do výšky, silně zatroubil a řekl: „Dobře tedy, želvo. Budeme s tebou kamarádit, ale musíš předtím prokázat svoji sílu, protože – jak se tak na tebe dívám – zdá se, že jsi velmi slabá...“ Ani nestihl doříct všechno, co měl na jazyku, protože ho už nesmírně otravovaly mouchy, které mu neustále bzučely kolem jeho velikánských uší.

A tak slon nakonec nechal želvu, aby si sama vymyslela soutěž, ve které prokáže svoji sílu, a šel se raději válet do bláta. Také hroch se pomalu vzdálil od břehu a téměř celý se ponořil pod vodní hladinu. Za chvíli ještě bezohledně vyprskl vodu až na želvu a potom odplaval pryč.

Na druhý den ráno přišla želva ke břehu a dotáhla s sebou silné lano. A ti dva obrovští tlustokožci tam už na ni, samozřejmě, netrpělivě čekali.

„Takže, já teď vlezu do vody i s tímto lanem a budu ho držet tak silně, že mě z vody určitě nedokážeš vytáhnout ven,‟ navrhla želva slonovi.

Slon s její výzvou bez zaváhání souhlasil, protože si byl jistý, že želvu z vody…