Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Amálka. A představte si, u Amálky v šuplíku na ponožky bydlel skřítek. Když si s ním Amálka chtěla hrát, otevřela šuplíček na ponožky a hledala zelenou chlupatou teploučkou ponožku. Právě a jenom v zelené ponožce ho vždycky našla spinkat.
„Hej, skřítku, probuď se, jdeme si hrát!“ zavolala Amálka na skřítka a ten vykoukl z ponožky. Ale jenom maličko, jedním očičkem. Skřítek se totiž hrozně bál lidského světa.
„Nikam nejdu, stane se mi tam něco strašlivého!“ zahuhlal hlásek ze zelené ponožky.
„Nestane,“ chlácholila ho Amálka.
V tu chvíli zavrzaly dveře pokoje.
„Co to bylo?“ lekl se skřítek tak, že se mu rozklepal nos. „Já jsem to slyšel! To zaskřípala zubama nějaká ohromná příšera!“
Amálka už skřítka znala a věděla, že v takové chvíli se jí potřebuje schoulit do náruče. Nastavila mu ručičky a skřítek vyděšeně přelezl z ponožky k Amálce. Ta ho hned v dlaních sevřela, aby byl v bezpečí.
Teď pro změnu skřítek vykukoval mezi Amálčiným palcem a ukazováčkem.
„Mám hlad, skřítku, půjdeme si dát nějakou snídani,“ navrhla holčička a vyrazila směrem ke dveřím.
„Tam ne, tam to předtím tak strašlivě vrzalo!“ vykřikl skřítek a strachy se rozklepal Amálce v dlaních.
„Ale ty malý popleto, podívej, to vrzaly tyhle dveře!“ Amálka vzala za kliku a dveře otevřela, aby skřítkovi ukázala, že vržou.
Skřítek bedlivě pozoroval, jak Amálka dveře otvírá a zavírá, otvírá a zavírá, otvírá a zavírá…
„Tak co, už se nebojíš?“ zašeptala Amálka.
„Radši je ještě jednou otevři a zavři, abych měl jistotu, že tam nestojí… já nevím. Nějaká ohromná zubatá veverka.“
Amálka dveře otevřela a zavřela a pak kolem nich opatrně prošla do předsíně. „Co by tady, prosím tě, dělala ohromná zubatá veverka?“
„Skřípala by veverčíma zubama.“
„Veverky jsou ale maličké,…