Marián Dyno Burič
Kde bydlí pocity: Robot
Martínek prošel celý činžák, ale nepodařilo se mu najít to, co hledal. Kde se tedy pocity skrývají? Aby ho maminka rozveselila, vezme ho na přehlídku robotů. A na tomto nečekaném místě se vše vysvětlí.
Tomík přišel jednoho dne ze školy celý
„Tomíku, copak se děje? Tobě se dneska ve škole nelíbilo?“
Tomík ale stále nic neříkal. Maminka omyla jablka a dřepla si k němu. „Nechceš mi pomoct s koláčem?“ nabídla mu a pohladila ho po ruce. A tak se společně pustili
„Víš, mami, ve škole se mi dneska smáli, že mám černou kůži…“ osmělil se nakonec Tomík, když skládali plátky jablek jeden vedle druhého. A z očí se mu začaly kutálet
„Ty můj chlapečku,“ konejšivě mu řekla maminka a objala ho. „Víš co? Podívej se na tahle jablíčka.“
Tomík nechápal. Jablka? Vždyť se mamince právě svěřil s věcí, která ho tolik trápila. Proč mluví o jablkách?
„Třeba tenhle plátek,“ řekla maminka a vzala jeden kousek jablka z formy, „jakou měl slupku?“
„Nevím,“ hlesl
„Myslíš, že je sladké? Nebo spíš kyselejší?“ zeptala se ho.
Ani to Tomík nevěděl. Vždyť ty oloupané plátky vypadaly všechny navlas
„S lidmi je to někdy jako s jablky,“ vysvětlovala mu maminka. „Když je posuzuješ podle vnější slupky, je to jasné – tohle jablko je červené, tamto zelené, další žluté. Ale jakmile se dostaneš pod povrch, když přestaneš dbát na to, jakou má který člověk bundu, čepici nebo třeba i kůži, zjistíš, že na tom vlastně vůbec nezáleží. Co je důležité, to se ukrývá