Rychlík gepard

Na africké savaně se kdysi proháněl jeden výjimečný gepard. Gepardi jsou už od přírody velmi rychlá zvířata, ale gepard Pepe byl ze všech nejrychlejší. Už od kotěte hravě všechny předehnal a mamince utekl, než stačila mrknout jedním okem. Chvíli byl tady a hned zas tam. Utíkání byl prostě jeho život.

„Ty jsi ale pašák. Takový rychlík, to se jen tak nevidí,“ chválil Pepeho každý, kdo ho potkal, a ten se předváděl moc a moc rád. Byl na svou pověst hrdý a snažil se jí dělat čest. Proto začal časem nejenom rychle běhat. Naučil se rychle mluvit, rychle jedl i spal. Všechno musel dělat rychle. Pořád jenom spěchal, aby o něm někdo náhodou neřekl, že je pomalý. To by se hanbou snad propadl do země.

Ono to možná vypadá na první pohled jednoduše, ale pořád spěchat, to není jen tak. Nese to s sebou spoustu nepohodlí. Zkuste si třeba rychle čistit zuby, rychle pohrát s kamarády, co nejrychleji prohlížet knížku či postavit bábovku na písku. Nejspíš to nebude za mnoho stát. Spoustu věcí je dobré si vychutnat, i si trochu odpočinout, prostě je potřeba na ně mít čas. Ale gepard Pepe ho neměl.

Honil se a honil. Když šel s kamarády na zmrzlinu, neustále je pobízel, aby jedli rychleji a rychleji. Když hráli šachy nebo dámu, chtěl mít za dvě minuty dohráno, proto vždycky svého spoluhráče napomínal, aby zrychlil. Ostatní zvířata se mu nakonec raději začala vyhýbat. Z toho jeho spěchu pak byla sama nervózní.

A místo chvály najednou Pepe poslouchal něco jiného: „Zpomal trochu, kamaráde. Takhle se honit, to pořád nejde. Sedni si v klidu pod strom. Vypij si limonádu.“

Ale copak to šlo? Zpomalit se Pepe nikdy nenaučil! A kdyby z něj byl najednou pomalý gepard, byl by všem jenom pro legraci.…