Rozzlobený autobus

Tak jako každý jiný den i teď byly ve městě na ulicích tisíce aut, o něco menší množství autobusů a tramvají a obrovská spousta podrážděných lidí. Z každé strany bylo slyšet rozčilené hlasy, troubení aut nebo pískání brzd. Všichni někam spěchali, každý za tím svým, a nikoho z nich nezajímalo, že i ten druhý, který právě někomu vjel do cesty, se také zlobí právem, protože i on moc pospíchá – stejně jako ostatní. Takový pěkný zmatek tam vládl. Jeden se vykláněl z okna svého auta a hrozil pěstí muži, stojícímu uprostřed vozovky a mávajícímu nad hlavou koženou diplomatkou, až to začínalo vypadat, že ji co nevidět po opovážlivém řidiči hodí. Řadami se z každé strany přidávala další troubící auta, jejichž majitelé také nesmírně spěchali. A jeden přes druhého vykřikovali svoje důvody. No a celé to dohromady znělo jako chaotický, nelibozvučný shluk všeho možného. V tom chaosu troubících aut a rozzlobených hlasů nebylo nikomu rozumět ani slovo.

V koloně mezi auty stál trpělivě i autobus. Věděl, že nemá smysl se do toho zmatku nijak zapojovat. Vždyť už to mnohokrát zkoušel, ale k ničemu to nevedlo.

Jenže lidé sedící v autobusu pokřikovali na řidiče – pochopitelně přesně to samé co celý svět: „JÁ SPĚCHÁM!!!“

„Jen klid, mašinko, už jsme spolu leccos prožili. Jeden takový cirkus nás přece nemůže rozházet,“ poplácal šofér autobus po volantu. Ale popravdě, nejraději by otevřel dveře a utíkal, co by mu nohy stačily, pryč od tohoto šílenství až kamsi na pole za městem. Tam by si lehl na zem a jen tak v tichu hleděl na oblohu. Ať už jasnou, nebo zamračenou, to už je úplně jedno…

Ze snění ho však náhle vytrhl ohromný hluk. Světlo nad jedním z oken se rozletělo na malé kousky!

„Co to?!“

Jeden z cestujících se tolik rozčiloval a…