Na dalekém ostrově Madagaskar, jehož břehy omývá oceán, žijí tak podivná zvířata, že jste většinu z nich ještě určitě neviděli ani v ZOO. Právě tam žil kdysi malý chameleon. Byl už od přírody hodně nejistý, pomalý, trochu vylekaný a necítil se ve společnosti úplně dobře. Pořád jen koulel očima na všechny strany a o všem horlivě přemýšlel.
„Co když se opice z horní větve našeho stromu smějou mně? Nemám snad příliš dlouhý jazyk? Co když na mně není nic zajímavého? Nejspíš nejsem ani trochu chytrý a zábavný. Neumím létat jako pták, nejsem krásný jako motýl, neskáču vysoko jako lemuři, ani nejsem silný jako fosy s jejich zuby a drápy.“ Ty a mnohé další pochybnosti ho sužovaly neustále.
Přitom by si moc přál mít kamarády, kteří si s ním budou hrát a budou ho mít rádi. Jenže měl strach, že by se mu někdo posmíval, nebo ho dokonce odmítl. Nebylo pro něj jednoduché být před ostatními sám sebou.
„Všichni jsou zajímavější než já,“ fňukal. Najednou se mu v hlavě vylíhl nápad. „Ale… možná, když se zamaskuji, budou si myslet, že jsem jako oni!“ Od té chvíle se začal přetvařovat, aby se zvířatům zalíbil. V maskování byl totiž chameleon mistr světa. Uměl napodobit jakoukoliv barvu, co ho napadla. Splynul by i s květinovou loukou.
S lemury se zabarvil do černobílé, aby vypadal přesně jako jejich ocas. Hned ho pozvali k sobě na větev. „Černá a bílá jsou nejlepší barvy na světě a ty jsi chytrý, že to víš.“
Když šel na návštěvu za parosničkou rajskou, ihned změnil kabátek do ruda, aby ladil s partou. „Takhle pěkně červenou jsme snad ještě neviděli,“ libovali si žabí přátelé. Jenom to kvákání mu zatím moc nešlo, ale to mu pro jeho sytou červeň odpustili.
Pak se šel koupat do řeky…