O zlaté sardince

Třeťák Miňo se probudil, odvlekl svoje tělo v pyžamu do kuchyně a zívl. Jeho starší bratr byl už dávno vzhůru – bylo ho slyšet z druhé místnosti, jak hraje na housle a cvičí. Miňo si jen podepřel hlavu, zacpal si uši a chtěl ještě spát.

„Sněz rychle ty ryby, nebo to nestihneme do školy,“ naléhala na něj maminka cestou do koupelny.

Miňo se zatvářil kysele: „Rybí konzerva? Snědl bych raději cokoliv jiného než toto!“

Tehdy se v konzervě před ním něco pohnulo. To na něho mrkla okem jedna nesnědená zlatá sardinka. Zdálo se mu, že slyší hlásek: „Jak si přeješ!“

Na stole se najednou objevily párky z konzervy, hrášek, kukuřice, mandarinkový kompot, džemy, med a máslo v malých plechovkách. Miňo nevěřícně pohlédl na tu hromadu jídla, potom zpět na rybku a pomyslel si, že to bude asi sen.

Ale nebyl to žádný sen. Zlatá sardinka v konzervě před ním se opět ozvala: „Bývala jsem zlatou rybkou. Teď jsem už jen zlatá sardinka, ale stále dokážu plnit přání, pokud mě nesníš!“

„Určitě tě nesním,“ rychle řekl Miňo, „nesnáším sardinky ke snídani.“

„Dobře tedy,“ řekla sardinka, „splním ti tři přání. Och, pardon, už jen dvě. První sis utratil na svoji snídani. Ale musí to být přání plechovková a konzervovaná. Čili musí mít něco společného s konzervou, protože já jsem zlatá rybka z konzervy!“

Miňo sardinku opatrně zabalil, schoval ji do ledničky, rychle něco zhltl a utíkal do školy. Celou dobu přemýšlel, co by si tak mohl přát. Kamion plný plechovek s limonádou?

Miňo s bratrem seběhli po schodech kolem poštovní schránky, kam bratr nakoukl a vzdychl: „Zase nic.“

Už šest dní totiž čekal na dopis z konzervatoře, kam se hlásil. Bylo těžké sem udělat zkoušky a bál se, že ho nevyberou.

Na ulici se potom rozešli každý…