Rezavá liška

Kdysi dávno žila nedaleko lesa jedna velmi šikovná a vynalézavá liška. Měla vskutku nádhernou červenohnědou srst. Nebyla však tak velká a hrůzostrašná jako medvědi a ani jedovatá jako hadi, a proto musela být aspoň chytrá, aby se jim vyrovnala.

Naše liška se ze všeho nejraději proháněla po lese. Vyskakovala, štěkala – podobně jako pes – a honila svůj vlastní ocas. To ale bylo zábavy! Jenže ty nejhezčí a nejteplejší dny, kdy si zábavu užívala snad nejvíc, přinášely s sebou i mnoho starostí. Teplo a sluneční paprsky totiž současně znamenaly příchod nevítaných hostů. Těmi byly blechy.

Ten, kdo nezažil, jak nepříjemné je, když se blecha drápe vzhůru nosem, si sotva dokáže představit ten nesnesitelný pocit. Jsou sice skoro neviditelné, ale jsou horší než komáři, ovádi nebo mouchy. A pokud se někomu ještě nedostaly pod kůži, určitě na něj někde číhají.

A naše kamarádka liška dostávala tuto vskutku nevítanou návštěvu pravidelně každý rok. Přestože se jich pokoušela zbavit všemožnými způsoby, nic nepomáhalo. Přecházela od jednoho brlohu k druhému – doufajíc, že si blechy najdou nový domov někde jinde. Drbala se o strom, hryzala si svoji krásnou srst. Vůbec nic nepomáhalo. Vychytralé blechy vždy jen rychle uskočily a za okamžik se znovu vrátily do pohodlného, měkkého kožíšku.

Jednoho dne, když blechy opět náramně vyváděly, liška procházela kolem jakési dřevěné chatrče, ukryté hluboko v lese. Tento starý dům patřil tkalci. Venku před chatrčí se povalovaly kousky vlny, které vypadaly přesně jako srst.

„Vlna by se mi určitě mohla hodit,“ napadlo naši rezavou kamarádku. Hned si z ní pár kousků nasbírala a vydala se směrem k řece. Ta byla dostatečně hluboká, takže když liška vleze do vody, zůstane jí nad hladinou trčet jen hlava. Vzala chumáče vlny do tlamy a pomalu se začala brodit řekou.

Nejdříve si namočila nohy.…