V jednom starém mlýně u potoka bydlelo malé strašidýlko jménem Bublík. Nebylo zlé a vlastně ani moc strašidelné – mělo kulaté bříško, velké uši a smálo se tak, že to znělo jako bublání potůčku. Jenže Bublík měl jednu velikou potíž. Bál se tmy.
Viděli jste už někdy strašidlo, které se něčeho bojí? Asi ne, viďte? A přece je to tak. Některá strašidla se bojí lidí, jiná blesku nebo hromu a Bublík se zase bál tmy. To je ale pro strašidlo celkem problém. Vždyť strašidla se pohybují zejména ve tmě!
Pravda ale byla, že Bublík měl slabý zrak a potmě neviděl skoro nic. Všechno se mu slévalo do jedné veliké černé skvrny, ze které v jeho fantazii vylézaly příšery nebo kdoví co ještě.
Proto Bublík každý večer rozsvítil všechny svíčky, které našel. Rozmístil je po mlýně – na poličku, na stůl, dokonce i do hrnku na podlaze.
„Co kdybych zakopl a neviděl si pod nohy?“ brumlal si.
Jednou večer zavítala do mlýna myška Škrabalka. Myška byla šedá, na podlaze ji nebylo moc vidět, byla jen slyšet. Bublík se jí lekl tak moc, že vyděšeně zakřičel.
„Co tu strašíš?“ pískla myška.
„Já tu nestraším,“ přiznal se neochotně Bublík.
„Ne? A co tady děláš?“
„Já se tu prosím pěkně bojím,“ řekl tiše Bublík.
„Ty se bojíš? A čeho?“
„No přece tmy. Vylézá ze všech koutů, roztahuje se vevnitř i venku, a já v ní nic nevidím!“
„Jak to myslíš, že v ní nic nevidíš?“ nechápala Škrabalka. Ona měla i ve tmě ostrý zrak. Nějaké příšery ji vůbec nevyvedly z míry. Kočky, to byla jiná. Ale co jí má být po nějaké tmě.
Bublík si povzdechl. „Když zhasne světlo, všechno se mi rozmaže. Vidím jen tmavou kaši. Nevím, kde končí stůl, kde začíná židle, natož…