Z celého dne bylo pro Matěje nejtěžší právě ráno. Matěj bytostně neměl rád vstávání. Máma už na něj volala asi potřetí, takže jen zabručel, že slyší. Nicméně místo toho, aby vstal a šel do koupelny, na moment ještě zavřel oči, a to neměl dělat. Zase totiž usnul.
Probudilo ho, až když mu mamka cloumala peřinou a volala na něj:
„Matěji? Kolikrát to mám opakovat? Vstávej, nebo přijdeš pozdě! Svačinu máš na kuchyňské lince a oblečení na tělocvik je položené u prádelního koše. Všechno jsem ti vyprala. Tak vyskoč, já už musím letět…“ Hned jak to na něj vychrlila, vlepila mu rychlou pusu a zmizela ve dveřích.
Pár minut spánku navíc znamenalo, že Matěj musel stihnout všechny ranní úkony v rekordně krátkém čase. A ještě to oblečení na tělák! Věděl, že ho doma nesmí zapomenout!
Tady nešlo jen o oblékání. Matěj rodičům potřeboval ukázat, že se o sebe zvládne postarat. Znáte to ne? Už cestou k prádelnímu koši měl sebevědomí na rozdávání, a když zapínal batoh a všechno důležité bylo vevnitř, cítil se jako vítěz celosvětového šampionátu v nezapomínání.
Nebylo přitom vůbec jisté, že stihne začátek vyučování, Matěje ale potěšil už samotný fakt, že se právě zařadil mezi lidské bytosti, na které je spoleh.
Nakonec tedy i jeho sprint do školy skončil šťastně. V lavici seděl před zvoněním a měl to i s rozcvičkou. O co bláznivěji jeho dnešní den začal, o to větší teď měl radost, že vše zvládl. První tři vyučovací hodiny to tak aspoň vypadalo…
Tělák byl na řadě hned po matice, češtině a angličtině. Tělocvikář jim minule slíbil nějaký kolektivní sport, snad basket.
„Tak rychle převlíknout a jde se na to!“ zavelel, když procházel šatnou.
Matěj se zrovna chystal vytáhnout triko a šortky, jenže…
„Ty bláho!“ vykřikl na celou místnost…