O krmítku pro ptáčky

S příchodem zimy se v Zimním království objevilo mnoho zpěvavých ptáků. Jako by se všichni ptáčci, zkřehlí mrazem, stáhli do blízkosti dvorů, aby se alespoň trochu zahřáli a naplnili si bříška. Jejich zpěv zpříjemňoval den každému. I tomu nejmrzutějšímu člověku zlepšili náladu. Lidé jim za to dávali slunečnicová semínka.

Ale mrazy byly stále tužší. Ptáčků se slétalo více než minulé roky a ne každému se našlo něco do zobáku. Truhlářův syn Emil právě stál u okna. Pozoroval, jak se vrabci a sýkorky perou o semínka, rozsypané na zemi.

Vtom dostal nápad: „Co kdybych jim vyrobil krmítko?“

Chlapec se nadšeně rozběhl do dílny, kde měl jeho otec odložené nářadí. „Budu potřebovat kladivo, hřebíky, hoblík a pilku,“ říkal si Emil. S tatínkem jsme už nejednou zatloukali hřebíky, takže to nemůže být nic těžkého. Seženu si pár kamarádů a práce nám půjde od ruky.“

Vyběhl ven a volal: „Kluci, holky, mám nápad! Co kdybychom se zavděčili našim ptáčkům a vyrobili jim pořádné krmítko?“ Kamarádi se k němu raz dva seběhli a jednohlasně se shodli na tom, že je to dobrý nápad.

Emil dostal od táty svolení i cenné rady, jak pracovat se dřevem.

„Já chci zatloukat hřebíky!“ hlásila se Alenka. „A já hoblovat!“ přidal se Alfons a už bral do ruky hoblík.

„Počkat,“ brzdil je Emil. „Nejprve si musíme nakreslit, jak bude krmítko vypadat.“

Společně udělali na papír náčrt jednoduchého dřevěného krmítka. Alenka by ráda přidala dřevěné ozdoby a Alfons zase lomenou stříšku. Zhodnotili však, že takové složité věci asi nezvládnou.

Děti nejprve opatrně nařezaly několik dřevěných prken. Práce s pilkou není jen tak! Potom si připravily hranoly, které budou držet stříšku. No a nakonec vyhoblovaly pár dřevěných šindelů.

„Už to jen celé nějak pospojovat,“ poznamenala Alenka. Emil chytil hřebík do…