O kulatém sluníčku

Za mráčky na obloze bydlela kulatá kulička. Byla zářivě žlutá a svítila na všechny strany. Měla i několik nohou a rukou, říkala tomu paprsky.

Každé ráno na obloze se tahle kulička protáhla, dlouze zívla a rozlepila svoje očka. Tak to bylo i dnešní den.

„Co budu dnes dělat?“ pomyslela si a rozeběhla se po obloze. Tu potkala malý mráček.

„Ahoj mráčku!“ pozdravila kulička.

„Ahoj sluníčko!“ odpověděl mráček.

„Aha, sluníčko! Tak se jmenuji,“ pomyslela si kulička nadšeně.

Najednou bum bác! Ozvala se velká rána.

„Co to bylo?“ polekalo se sluníčko.

„Jen se neboj!“ odpověděl mráček. „To byl můj kamarád bouřkový mrak!“

Bum bác! Ozvalo se znovu.

Sluníčko se polekalo ještě víc a schovalo se za mráček.

A dole nad městem, které bylo pod bouřkovým mrakem, se přehnaly první blesky. Pomalounku začalo pršet a foukat. Lidé pobíhali sem a tam a snažili se schovat pod deštníky, které z oblohy vypadaly jako barevné kuličky.

Sluníčko to všechno pozorovalo za mráčkem.

„Tak už se mě neboj!“ povzbudil sluníčko bouřkový mrak. „Já už stejně zase musím o kus dál!“ dodal.

Sluníčko se usmálo, opatrně vylezlo zpoza mráčku a pokračovalo ve svém putování po obloze.

A jak bylo kulaté, pěkně mu to šlo. Kutálelo se čím dál blíž k západu. Cestou uvidělo dole na Zemi pěkně kulaťoučký míč. Před obchodem byly vystaveny zelené kulaté melouny. A o kousek dál se válel dokonce zapomenutý kulatý pomeranč. A i ta Země, na kterou se sluníčko z oblohy koukalo, byla docela kulatá.

Bum bác! Uslyšelo sluníčko v dálce. Ale už se tolik neleklo. Pro jistotu si zpívalo veselou písničku:

„Kutálím se, kutálím, já se bouřky nebojím!“ A vystrkovalo svoje paprsky, co nejdále to šlo.

Lidé ve městě si teplé sluneční paprsky užívali. Radovali se, že je po bouřce.

Po…