Proč se slunce nikdy neoženilo

Jednoho dne slunce zjistilo, že se už nudí být neustále o samotě, a rozhodlo se založit si rodinu. Na oslavu tohoto nápadu se rozhodlo uspořádat velkolepou hostinu, na kterou pozvalo všechna zvířátka v zemi. Hosté měli z pozvání náramnou radost a na oslavu se nesmírně těšili. Tedy ne úplně všichni. Když se totiž tuto zprávu dozvědělo jedno ze zvířátek, na smrt vystrašené utíkalo rychle domů a tam se ukrylo pod postel. Tím vylekaným zvířátkem byl bílý ježek.

Ježkova reakce ostatní zvířátka hodně překvapila, a některá přímo pobouřila. Nikdo z nich nedokázal pochopit, proč ježek nechce jít na hostinu.

Zašli tedy k ježkovi domů, aby ho přece jen nějak přesvědčili. Jako první začala žába: „Ježku, musíš jít na tu hostinu. Slunce tě přece pozvalo a každý tě tam očekává.“

Tygr to zkusil také: „Slunce bude hodně smutné, když nepřijdeš. Vždyť jen díky slunci celá příroda vůbec existuje. Bylo by dost neslušné odmítnout takové pozvání.“

Vzápětí se přidal i velký hřebec. Postupně k němu promluvila všechna zvířátka, až nakonec neoblomný ježek svolil: „Dobře, dobře, půjdu tam.“

A zakrátko tedy nadešel den, kdy slunce uspořádalo opravdu honosnou oslavu. Všichni jedli, pili, hodovali. Slunce mělo velikou radost, když vidělo, že všem hostům tak chutná. Jen malý ježek seděl schoulený kdesi vzadu a jídla se ani nedotkl. Dokonce za nějaký čas utekl do kouta, aby ho nikdo neviděl, a tam ohryzával nějaký kámen.

Netrvalo však dlouho a slunce, velmi pozorné a milé ke všem hostům, spatřilo zarmouceného ježka, jak se schovává v koutě.

„Proč se tady ukrýváš a hryžeš ten kámen? Tobě snad nechutnají dobroty, co jsou na stole?“

Ježek po chvilce váhání pověděl třesoucím se hlasem svoje obavy: „Promiň, milé slunce, ale od té doby, co jsi ohlásilo svůj záměr založit si rodinu, mám opravdu velký strach. Díky…