Ve vesnici nastal neobyčejně rušný večer. Všichni vesničané se shromáždili u cesty a nedočkavě vyhlíželi, až spatří v dálce někoho přijíždět. Byla to totiž velká událost: do vesnice měl přijít sloužit nový rychtář. A ne ledajaký rychtář – přicházel ze samotného dalekého hlavního města! Nikdo z vesnice ještě dosud neviděl člověka z hlavního města. Všichni do jednoho proto s úžasem sledovali, jak přicválali nádherní koně, zapřažení do třpytivého vozu. Ve voze seděla honosně oděná postava. Vážený rychtář tedy konečně dorazil. Vystoupil z vozu, důstojným pohybem si uhladil dlouhou róbu a rozhlédl se kolem sebe. Byl příjemný teplý večer koncem léta. I zpívající cikády hlásily, že den je pomalu, ale jistě u samotného konce. Už se setmělo a celé shromáždění osvětlovalo jen několik lamp a jemný svit hvězd. Příchod nového rychtáře připadl právě na poslední den lunárního měsíce, takže byl právě nov a na obloze měsíc nebylo možné vidět.
Velevážený rychtář se udiveně zadíval na temné nebe. Potom se naklonil k vesnickému úředníkovi a znepokojeně řekl: „A kam se poděl měsíc?“
Úředník se zatvářil zmateně. Copak si rychtář z něho tropí žerty? Ale ne, rychtář, zvyklý jen na život v rušném městě, zcela vážně zopakoval: „Vy tady ve vesnici nemáte měsíc?“
Tehdy úředník pochopil, že rychtář si opravdu myslí, že měsíc zmizel z oblohy. Všiml si však, že rychtáři cinkají v rukávu schované mince. V hlavě mu zajiskřil lišácký nápad. Rychtáři uctivě pošeptal: „Vážený pane, velmi nerad vám oznamuji tuto nešťastnou novinu, ale tento rok jsme tady měli mimořádně špatnou úrodu. Ani zdaleka jsme nesklidili tolik rýže, kolik potřebujeme. Museli jsme tedy prodat náš měsíc sousední vesnici a za to jsme koupili chybějící rýži.“
Rychtáři vůbec nedošlo, že si z něho úředník utahuje. „To je skutečně nemilé,“ pronesl a pokýval hlavou. „Musíme to hned napravit. Úředníku, hned…
