Přání na dně talíře

Matyáše toho dne probudil sluneční paprsek, který mu zasvítil přímo do očí. Ale on jen zabručel, otočil se a spal dál. Do školky se mu vůbec nechtělo. Říkal to už včera mamince a tatínkovi, když seděli u večeře.

„Maty, ty chodíš do školky, my do práce, a odpoledne se tu všichni sejdeme a ještě si společně užijeme zbytek dne,“ domlouvala mu maminka.

„O to víc se na sebe pak těšíme,“ přidal se tatínek.

„Já chci taky do práce! Už mě nebaví být malý!“ vykřikl Matyáš, hodil lžíci do talíře a rozzlobeně odběhl do pokojíčku. Lžíce zacinkala o obrázek zlaté rybičky na dně talíře. Byl to Máťův oblíbený talíř – vždycky se s maminkou smáli, že mu ta zlatá rybka jednou splní tři přání.

Ale s přáními je potřeba zacházet opatrně.

Matyáš čekal, kdy ho maminka přijde jemně povískat ve vlasech, aby ho probudila, ale maminka nikde. Hodiny už uměl, a tak z těch svých nástěnných vyluštil, že už je nejvyšší čas vstávat. Že by maminka zapomněla? To se mu nezdálo.

Nebo dnes bude moci zůstat doma? To by byla paráda! Pak si vzpomněl, že mu Kája slíbila, že ho naučí udělat píšťalku z listu ostřice. No, chápete to, píšťalka z obyčejné trávy? To by se Máťa opravdu rád naučil. Ale zůstat doma bude i přesto o něco lepší.

Chlapec vyskočil z postele. Vytáhl ze šuplíku svoje oblíbené tričko a tepláčky. Ale… co to? Začal se oblékat jako obvykle, ale sotva nacpal ruku do rukávu. Zkusil tepláky – jenže jako by se mu zvětšily nohy. Ať se snažil, jak chtěl, nenatáhl je na sebe ani jako kraťasy.

Jak je to možné? Podrbal se na bradě, protože ho nějak zvláštně svědila.

Ale co má znamenat tohle? Místo hladké kůže nahmatal… vlasy? Vousy? Copak mu už rostou …