Skřet

Kde se vzal, tu se vzal, v lese za vesnicí se usídlil skřet. Byl malý a škaredý. To proto ho lidé tak nazvali. Postavil si takovou malou chatrč, jen s jedinou místnůstkou. Ani pec neměla, jen ohniště uprostřed a místo komínu díra ve slaměné střeše. A na tom ohništi si skřet stále něco kuchtil. Zrána chodíval na houby a odpoledne zase vesničané vídali jeho křivou shrbenou postavu sbírat byliny po loukách.

„Čaroděj je to,“ šeptaly si ženy tak, aby je skřet i na tu dálku nedejbože neuslyšel a neuhranul. Ale chlapi nad ním jen mávli rukou. Pouze dětem zakázali hrát si blízko lesa – pro jistotu.

Jednou na jaře přišla povodeň a někomu strhla i dům. V létě zase slunce spálilo úrodu. Na podzim pršelo tolik, že co se urodilo, shnilo. A zima? Škoda mluvit. A podle lidí za to všechno mohl právě skřet.

„Musíme ho odtud vyhnat,“ shodli se chlapi. Ale do lesa se jim moc nechtělo. Chodili do něj, jen když museli. Pro dřevo, na lesní plody, na houby. A pokaždé se odvážili jen na jeho okraj.

A ani skřet do vesnice nechodil. Všechno, co potřeboval, si vypěstoval na malém políčku za chatrčí. Ale mělo se stát toto: Jednoho dne se brzy ráno vydal otec s dcerkou na houby. Protože už na kraji lesa byly všechny houby vysbírané, zašli hlouběji. Ještě se všude vznášela mlha, a tak se stalo, že dívčina se otci ztratila z dohledu.

„Tati, tati!“ křičela dívčina zoufale. „Dceruško moje, kde jsi?“ uslyšela někde v dálce. Šla za hlasem, když tu jí na mokrém listí uklouzla noha, a ona se skulila kamsi do prohlubně.

„Jaj, au, moje hlava,“ zakvílela dívčina, otevřela oči a nad sebou uviděla… skřeta! „Pomoc,“ zašeptala a ihned omdlela. Skřet ji uložil na jakési saně z větví,…