Dva paličáci

V obyčejném malém městě, v obyčejném domě bydlela jedna obyčejná Vanda. Vanda byla druhačka a ve škole se jí dařilo. Jen doma si na ni pořád někdo stěžoval.

Například když ji babička poprosila:

„Vandičko, přines mi prosím cukr z komory!“

Babička musela nejprve čekat, pak ještě třikrát větu zopakovat a to neuhodnete, co jí nakonec Vanda z komory přinesla – sůl.

Nebo ji dědeček požádal:

„Vandičko, prosím, pojď se mnou nakrmit kuřátka!“

Vanda zrovna tehdy neměla čas, protože si kreslila koníka, a tak dědečkovi odpověděla:

„Půjdu, půjdu, dědečku, tak za půl hodinky, ano?“

Jenže dědeček nemohl čekat půlhodinku. Kuřátka byla hladová a on měl ještě mnoho dalších věcí na práci, a proto šel raději sám.

Maminka a tatínek každé ráno prosili Vandu, aby se oblékala rychleji. A aby ten rohlík už opravdu dojedla. Jenže prošení nepomáhalo, ve škole byla Vanda vždy poslední. A maminka s tatínkem byli vždy poslední v práci, i když se tatínek řítil městem jako závodník.

Tak to šlo každý den. Vanda jako kdyby neslyšela, když od ní ostatní něco potřebovali. Dělala pořád jen to, co se právě chtělo jí. Vystřihovala, lepila, kreslila a snila. Nejčastěji o konících, neboť ti se jí líbili na celém světě nejvíc.

A tak maminka jednoho dne rozhodla:

„Vandi, když dokážeš tento týden každé ráno rychle vstát a obléknout se a když nebudeme každý den poslední, vezmeme tě v sobotu do jezdeckého klubu. S trenérkou budeš moci jezdit na opravdovém koni. Chtěla bys?“

Samozřejmě že Vanda chtěla! Měli jste vidět, jak se celý týden snažila! Jednou dokonce odešla do školy i bez jedné ponožky, kterou nemohla najít, jen aby nebyla poslední. A podařilo se. Od té chvíle byli každý den ve škole – předposlední. Znamenalo to úspěch, i když ne tak velký, jak by…