Plastíkova dobrodružství

Milé děti, povím vám svůj příběh. Jmenuji se Plastík a jsem náhrdelník. Opravdu krásný náhrdelník. Vyrobily mě Magdiny ruce a teď žiji u Anny. Má mě moc ráda. Bydlí ve městě a nosí mě s sebou úplně všude. Díky ní jsem toho už tolik viděl!

Dostal jsem se do divadla a do kina, a dokonce i do zoo. A když mě Anna zrovna nenosí, odpočívám u ní doma. Mám místo na věšáčku v koupelně vedle dvou kamarádů – korálků a náramku. V koupelně je příjemné teplo, svítí sem slunce a voní to tu mýdlem.

Jenže vždycky to tak neplatilo. Kdysi dávno jsem byl totiž dětská hračka, tedy součást plastové kuličkové dráhy. Když mě v továrně vyrobili, cítil jsem velkou hrdost a nemohl jsem se hraní s dětmi dočkat. Bylo nás takových hodně a všichni jsme se moc těšili.

Po nějaké době nás odvezli do obchodu a tam jsme čekali, až si nás někdo vybere. Když už jsem si začínal myslet, že si mě nikdo nekoupí, přiběhl ke mně chlapeček. Jmenoval se Kubík a popadl mě do náruče.

„Tuhle, mami, tuhle chci!“ zvolal a otočil se na maminku. Maminka přikývla. Odešli se mnou k pokladně, zaplatili a odnesli si mě domů. Konečně jsem někomu patřil! Měl jsem takovou radost. V mém novém domově to vonělo po vanilce a moc se mi tam líbilo. V pokojíčku navíc bydlelo mnoho dalších hraček. Těšil jsem se, jak si spolu budeme hrát.

Kubík s tatínkem mě hned ten první den postavili a chvíli to byla zábava. Jenomže mě nevyrobili úplně kvalitně a občas jsem se rozpadal. Tatínek mě musel pořád opravovat a to Kubíka jednou rozčílilo natolik, že se mnou hodil o zeď. Au, to bolelo!

Tatínek mě potom uklidil zpátky do krabice a tam jsem od té doby…