Malí superhrdinové 3. část – Dobrodružství u popelnic

Na malé zídce před vchodem seděla rezavá kočka a trpělivě čekala. Kdybyste viděli její šibalský pohled, řekli byste si, že jen přemýšlí, jakou neplechu provede.

Ta kočka se jmenovala Zrzečka a bydlela se svou majitelkou Martičkou o dva vchody dál. Jejich byt byl rovnou v přízemí, proto stačilo, že Zrzečka vylezla na okenní parapet, naléhavě zamňoukala a paní Martička ji vypustila ven. Kočka se pak toulala po sídlišti, kdy se jí zachtělo. Znala každý kout, každou zídku a každého souseda, lidského či zvířecího. Jen tak z nudy komentovala dění kolem sebe a neváhala kohokoliv počastovat nějakou uštěpačnou poznámkou.

„Sedí kocour v okně, všeho se hned lekne! Straky, straky, okradou tě taky!“ A na našeho Ouška zase škodolibě pokřikovala: „Ouško se rád nají, bříško sotva valí!“ A když se k ní pejsek zlostně rozběhl, křepce vyskočila na zídku, kam nedosáhl. Odtud se na něj poťouchle šklebila. „S takovým pupíkem za mnou nevyskočíš, ani kdyby ses snažil celý den!“ rýpla do něj uštěpačně. Bylo zkrátka jasné, že Ouško a Zrzečka se nemají zrovna v lásce.

Ale dnes tomu bylo docela jinak. Zrzečka před hodinou spatřila veselou holčičku, jak poskakuje po chodníku. Byla to Beky a kočka už dobře věděla, že se holčička chystá navštívit Viktora s Ouškem. Bude jen otázkou času, kdy společně vyběhnou ven. Usadila se tedy na zídce a čekala.

Jakmile Ouško po chvíli vyběhl z otevřených dveří a spatřil zrzavý kožich, začal zlověstně vrčet.

„A ty tady chceš co?! Zase si ze mě utahovat?“

„Ale proč jsi hned vzteklý?“ ohradila se kočka a mávla ocasem. „Náhodou, dnes jsem ti přišla něco říct. Vážně!“

„Nevěřím ti ani jedno mňouknutí,“ trval na svém Ouško.

Viktor s Beky už mezitím odběhli dál a ztratili se v trávě. Dnes měli v plánu zkoumat velké mraveniště, které…