Pepřík a Solnička 4. část

Po dlouhé a náročné plavbě naši cestovatelé zakotvili na poloostrově Yucatán. Nastal čas rozloučit se s kamarády. Lodní vrata se začala pomalu otvírat jako obrovská huba nějaké mořské příšery. Do nákladního prostoru pronikly první paprsky horkého mexického slunce. Ještě si mezi sebou vyměnili poslední pohledy a potom se už Pepřík se Solničkou vydali za svým dalším dobrodružstvím. Představa, jak daleko jsou od bytu Blažkových, je fascinovala, ale zároveň trochu děsila.

„Myslíš, že se ještě dokážeme vrátit domů?“ zeptala se Solnička svého parťáka.

„Fakt netuším. Ale zážitků a nových poznatků máme na rozdávání. Něco už snad vymyslíme,“ zamyslel se Pepřík a v dobré náladě se vydali prozkoumat nové místo na zemi.

Mexiko znali z křížovek a tajenek jako zemi oslav a dobrého jídla. Proto se velmi těšili na nové chutě i přátelství. Do nejbližšího města to však bylo pěkných pár kilometrů. A protože na obzoru nebyl žádný dopravní prostředek, rozhodli se, že to zkusí pěšky.

Cestou obdivovali kaktusy, které svým tvarem připomínaly různé postavy nebo předměty. Líní dikobrazi zase vypadali díky svým dlouhým ostnům jako živé, pozvolna se pohybující kaktusy. Mexické slunce opravdu pořádně pálilo a zdálo se, že v tom horku se všichni pohybují velmi pomalu. Chřestýši dokonce leželi téměř nehybně. Úplně splývali s okolím, jen ocasy upozorňovali na svoji přítomnost. Také našim dobrodruhům šly kroky čím dále, tím pomaleji.

„Já už nemůžu, mám žízeň,“ stěžovala si Solnička.

I Pepřík toho měl už dost. Vůbec je nenapadlo vzít si na cestu tolik potřebné tekutiny. Na chvíli zastavili. Pepřík se rozhlížel, zda v dálce neuvidí kontury města. Nic však nenasvědčovalo tomu, že jejich cíl je nablízku.

Ale vtom Pepřík vykřikl: „Voda! Vidím vodu! Velké jezero, a je přímo před námi!“

Solnička se hned podívala tím směrem a také spatřila v dálce rozlehlou vodní hladinu.…