Pepřík a Solnička 4. část

Po dlouhé a náročné plavbě naši cestovatelé zakotvili na poloostrově Yucatán. Lodní vrata se začala pomalu otvírat jako obrovská huba nějaké mořské příšery. Do nákladního prostoru pronikly první paprsky horkého mexického slunce, když se Pepřík se Solničkou vydali za svým dalším dobrodružstvím.

„Myslíš, že se ještě dokážeme vrátit domů?“ zeptala se Solnička svého parťáka.

„Fakt netuším. Něco už snad vymyslíme,“ zamyslel se Pepřík a v dobré náladě se vydali prozkoumat nové místo na zemi.

Mexiko znali jako zemi oslav a dobrého jídla. Proto se velmi těšili na nové chutě i přátelství. Do nejbližšího města to však bylo pěkných pár kilometrů. A protože na obzoru nebyl žádný dopravní prostředek, rozhodli se, že to zkusí pěšky.

Cestou obdivovali vlnovce – stromy, které jsou v tomto tropickém ráji běžné. Ležící leguáni neměli v tom horku nijak naspěch, jen čas od času lenivě pohnuli ocasem nebo zvedli hlavu. Mexické slunce opravdu pořádně pálilo a zdálo se, že v tom horku se všichni pohybují velmi pomalu. Chřestýši dokonce leželi téměř nehybně. Úplně splývali s okolím, jen ocasy upozorňovali na svoji přítomnost. Také našim dobrodruhům šly kroky čím dále, tím pomaleji.

„Já už nemůžu, mám žízeň,“ stěžovala si Solnička.

I Pepřík toho měl už dost. Vůbec je nenapadlo vzít si na cestu něco k pití. Na chvíli zastavili. Pepřík se cestou po široké stezce vedoucí zelenou džunglí rozhlížel a doufal, že v dálce zahlédne obrysy města. Nic však nenasvědčovalo tomu, že jejich cíl je nablízku.

Ale vtom vykřikl: „Voda! Vidím vodu! Nějaké malé jezírko, a je přímo před námi!“

Solnička se hned podívala tím směrem a také spatřila, jak se v dálce třpytí jakýsi vodní flíček.

To jste měli vidět to nadšení. Oba skákali radostí. Posbírali v sobě poslední zbytky sil a v dobré náladě směřovali k osvěžujícímu…