Pepřík a Solnička 2. část

Nedělní lenivé popoledne narušila pořádná rána, ozývající se z kolejiště místní železniční stanice.

„Jsi celá?“ zeptal se Pepřík Solničky, když se oba kouleli po podlaze jídelního vozu. To právě pan posunovač odvážel jejich vagón do depa, aby ho tam následně vyčistili a připravili na další mezinárodní jízdu.

„Jasně, že jsem,“ odpověděla Solnička s blaženým úsměvem na tváři.

„To byla ale jízda, co?“ i Pepřík byl nadšený z výletu.

A i když byli oba nesmírně unavení z dlouhé cesty, na ten zážitek určitě jen tak nezapomenou. Naštěstí, byt Blažkových byl hned naproti, a tak to měli domů doslova co by kamenem dohodil. Jen co se vyškrábali na kuchyňský stůl, okamžitě usnuli.

Vzbudily je až typické ranní zvuky u Blažkových. Rozespalý výhled z okna na rušnou ulici je konečně uvedl zpět do reality.

„Jsme zase doma,“ povzdychl si Pepřík, přičemž oba upínali zrak na železniční stanici, která ležela přímo naproti. Byla to jejich brána do světa nových zážitků a objevů. Už to nebyla jen jakási šedá budova, ze které se několikrát za den vyřítí houf lidí.

„Ty vlaky jsou geniální,“ sdělil Pepřík své nejnovější zjištění po první testovací jízdě.

„To si piš,“ potvrdila Solnička stále vysmátá od ucha k uchu.

Když se členové rodiny Blažkových vytratili z bytu za svými každodenními povinnostmi, Pepřík učinil vážné rozhodnutí: „Musíme si to zopakovat!“

No to jste měli vidět Solničku. „To fakt? Myslíš to vážně?“ skákala radostí po stole, jako by vyhrála v nějaké loterii. „A kam? Kdy?“ dožadovala se okamžité odpovědi.

„To jsi celá ty,“ ušklíbl se Pepřík. „Neboj se, přijde ten správný okamžik. Musím dávat větší pozor, až bude paní domácí zase luštit. Teď se nám každý nový poznatek může hodit,“ uvažoval nahlas, hledíc na obrovskou kopu křížovek, uvelebenou na poličce kousek…