Piráti a povídavá polívka

Ten den bylo na moři ticho. Jen vlny pohupovaly obrovským korábem sem a tam. O kormidlo se znuděně opíral kapitán Kravál. Pozoroval skleslou posádku, jak motá lana, vytírá podlahu a hlavně – mlčí. Dvacet pirátů se ploužilo po lodi, aniž by přitom řekli jediné slovo.

Víte, proč se jim do mluvení nechtělo? Před týdnem prohráli bitvu, nepřátelští korzáři jim zabavili zbraně a poklad, který převáželi. Piráti se za prohru velmi styděli, a tak mlčeli.

„Já se z toho zblázním!“ vykřikl Kravál. Byl ze vzniklé situace opravdu nešťastný. Miloval hluk: když o sebe cinkaly sklenice, řinčel řetěz a do toho šumělo divoké moře. Láteřil proto dál: „Já už to ticho nemůžu ani slyšet!“

„Ani slyšet! Nemůžu slyšet!“ chechtal se papoušek ara, usazený na Kraválově rameni, a pleskal barevnými křídly.

Kravál zabořil hlavu do dlaní. Jak má piráty přimět, aby zase rámusili? Zkoušel jim vyprávět vtipy, dokonce vyhrožoval, že je přehodí přes palubu, pokud nezačnou zase mluvit, ale nic nepomáhalo.

„Kuchař! Jde kuchař!“ hlásil papoušek. A opravdu, po schodech se na kapitánský můstek škrábal zavalitý kuchař.

„Kapitáne, vidím, že tady máš tichou loď a jsi z toho nešťastný.“

„I peříčko bys slyšel spadnout,“ naříkal Kravál a rozhlédl se po ztichlé palubě.

„Mám pro tebe řešení,“ nabídl kuchař a pokračoval, „uvařím pro posádku povídavou polívku. Po té budou mluvit, až je bude bolet pusa.“

Kravál se ale tvářil nevěřícně: „Povídavou polívku?! Přece nejsme v žádné pohádce!“

„Zadrž, kapitáne, můžeš mi věřit. Povídavá polívka je spolehlivý lék na mlčenlivost,“ uklidňoval ho kuchař. „Jak si myslíš, že se tvůj papoušek naučil mluvit? Snědl talíř povídavé polívky!“

„Papoušci umí mluvit i bez polívky, hlupáku!“ odsekl Kravál a kuchař pochopil, že na něj bude muset jinak.

„Kapitáne, jestli se po mé polívce piráti nerozmluví, můžeš mě hodit mezi…