Pátrači 3. část: Hradní pečeť

Prázdninové dny byly dlouhé a plné dobrodružství. Sourozenci Jakub a Matouš trávili čas u dědečka Ferdinanda na středověkém hradě. Přestože se den co den toulali jeho chodbami, stále měli co objevovat. Dědeček měl sice plno práce s doprovázením turistů, ale když se naskytla volná chvilka, rád se k chlapcům přidal.

Dnes se kluci toulali po jedné z nejstarších částí hradu. Byli právě v podzemní místnosti. Soudě podle množství prachu a pavučin ji už dlouho nikdo nenavštívil. Sloužila jen k odkládání nepotřebných kusů nábytku.

Jakub s Matoušem si zvědavě prohlíželi několik vyřezávaných židlí a starý kamenný stůl. Když se Matouš naklonil blíž, ve slabém světle žárovky si povšiml něčeho neobvyklého – do povrchu stolu bylo vyryto cosi kulatého. Vypadalo to jako pečeť.

„Jakube, podívej se na to!“ zvolal Matouš a ukázal na vyryté čáry. „Nezdá se ti, že to vypadá přesně jako symbol, který jsme před pár dny viděli na starých dokumentech v knihovně?“

Jakub popošel blíž. „Myslíš tu pečeť rodu, který tu kdysi vládl?“

„Ano! Tento symbol je rodinnou pečetí Zubereckých – ochránců hradu. Vzpomínáš si? Dědeček nám říkal, že jejich úkolem bylo chránit hrad a jeho tajemství před každým, kdo by chtěl zneužít jeho moc,“ odpověděl Matouš. Prsty ještě jednou pohladil pečeť, která byla i přes své stáří stále viditelná.

Jakub se zamyšleně poškrábal na bradě. „Jak je možné, že jsme ji dosud nikdy nespatřili?“

„Možná… protože jsme doteď nikdy pořádně neuklidili?“

„Nebo protože se bojíte prachu více než tajemství,“ ozval se najednou hrubý hlas ode dveří. Oba chlapci vykřikli a téměř skončili na zemi.

„Dědečku!“ vykřikl Jakub. „Málem jsi z nás udělal historii!“

Dědeček si založil ruce na hrudi a s pobaveným úsměvem je sledoval. „Vy dva jste si asi nikdy nepřečetli, že ve starých podzemních místnostech občas bývají……