V jednom starém domě docela nahoře na půdě stál pod zaprášeným zrcadlem stařičký stolek. Na tom stolku někdo nechal tři figurky. První byla pastýřka, druhý kominíček a třetí Číňan. Všichni byli vyrobeni z porcelánu.
Pastýřka měla pozlacené střevíčky i klobouček, šaty zdobené rudými růžičkami a v ruce pastýřskou hůl. Na tváři jí hrál lehký úsměv. Byla zkrátka překrásná! Kominíček, který stál vedle ní, byl černý jako uhel, ale čistý a upravený jako ze škatulky. Držel si žebříček a usmíval se také – snad jako náhodou přímo na pastýřku. Kdo by je ale chvíli pozoroval, věděl by, že to vůbec náhodou nebylo. Ti dva se měli už dlouho rádi.
Do třetice stál na stolku starý Číňan, který dokázal kývat hlavou. Tvrdil, že je pastýřčin dědeček, a že tedy může rozhodovat, koho si vezme za muže. Nic nedbal na to, že pastýřka má ráda kominíčka. Vyhlédl pro ni totiž docela jiného manžela.
V nejtemnějším rohu půdy stála stařičká skříň a na ní byl vyrytý podivný muž. Neusmíval se, spíš se děsivě šklebil. Vypadal vlastně docela jako čert – měl kozlí nohy, dlouhou bradku a na čele dva zvláštní růžky.
„Má v té skříni určitě nezměrné bohatství,“ říkával starý Číňan, „to bude, panečku, partie!“
Ale pastýřka protestovala a plakala, takže ze svatby sešlo.
Jednoho deštivého dne jí dědeček opět řekl: „Dnes uspořádáme svatbu. Však jsme s tím už příliš otáleli!“
A nenechal se obměkčit, ani když plakala ještě usedavěji než kdy dříve. Pastýřka pochopila, že tentokrát to myslí vážně. Rozhodla se, že to tak nenechá.
Jakmile Číňan usnul, promluvila ke kominíčkovi: „Můj milý, budu odsud muset pryč. Utečme spolu!“
Kominíček nezaváhal ani na okamžik. Přece nenechá svou pastýřku světu napospas! „Udělal bych pro tebe cokoliv,“ řekl jí s úsměvem.
Jak se ale bezpečně…
