Jak Raketový muž zachránil květy

Všechno to začalo kýcháním. Nebo lépe řečeno – kýcháním, smrkáním a uslzenýma očima. Víte, byla právě pylová sezóna. Lidé, kteří měli alergie, nebyli věru vůbec nadšení.

„Jsou to ty květy, říkám vám!“ kašlal jeden.

„Můj soused má obrovskou, příšernou zahradu plnou květů! A já zkrátka nemůžu přestat – hepčí! – kýchat po celé jaro i léto!“ říkal další s očima celýma začervenalýma.

„Och, to nic není,“ smrkl třetí. „Zkuste bydlet přímo vedle slunečnicového pole!“ zvolal a nahlas se vysmrkal.

Ale ti tři nebyli ani zdaleka jediní, kteří se na květy zlobili. Nešťastní lidé s alergiemi byli roztroušení po celém světě. A mnozí z nich obviňovali ze svých problémů květy. Začali se tedy setkávat a stěžovat si a brzy už protestovali přímo před květinářstvími a veřejnými zahradami.

„Pryč s květy!“ volali zlostně.

V té chvíli se v jedné oranžové budově na vzdáleném kopci začala ozývat hudba. Pan Elton, velvyslanec planet a Raketový muž, se probouzel za tónů své oblíbené písně. Protáhl se, hlasitě zazíval a obul si zářivě červené papuče a oblíbený župan. Župan byl pro změnu jasně zelený, s výšivkami hvězd a planet, které navštívil. Otevřel okna dokořán.

„Dobré ráno, ráno!“ zanotoval ptákům a včelám. Ty už usilovně sbíraly pyl v obrovské květinové zahradě, plné magnolií, sněženek, hledíků a mnoha jiných květů. Raketový muž totiž květy neskutečně zbožňoval!

Tehdy do místnosti vstoupila žena. Byla maličká a měla jasně červené vlasy upravené do drdolu, který připomínal včelí úl.

„Dobré ráno, pane Eltone,“ pozdravila ho a podala mu noviny. „Pane, dostali jsme zprávy, že nastal nějaký problém s…“

„Marto. Až…“

„Až po snídani. Jistě, pane. Rozumím.“

Raketový muž popošel ke stolu, polil si připravené palačinky sirupem a opatrně je posypal borůvkami. Přitom si prolistoval noviny. Nic nového v nich nebylo; protože žil tak daleko…