Pan Hudroš a kouzelná jedlička

„Fuj, zase ty Vánoce!“ řekl Hudroš, který se právě dovlekl domů s těžkým nákupem.

„Dobrý den, pane sousede!“ pozdravil ho pan Veselý, který se právě snažil vmáčknout do výtahu vánoční stromeček.

„Komu dobrý, komu špatný,“ odfrkl Hudroš. „Vánoční trhy, spousta lidí a ten jejich zpěv, co mi trhá uši! Všichni jsou tak přehnaně milí, je mi z toho špatně!“ zamumlal. Otočil se a vydal se domů.

Pan Veselý jen pokrčil rameny a s úsměvem se dále věnoval vánočnímu stromku.

Já ty Vánoce tak nenávidím! pomyslel si Hudroš. Sedl si do křesla, zapálil dýmku a přemýšlel. Napadlo ho, že se půjde raději projít do lesa. Nechtěl potkat dalšího přehnaně milého člověka. Naštěstí lidé v tomto vánočním šílenství tráví stejně více času v obchodech než v přírodě.

A měl pravdu. V lese kromě ptáků nepotkal živou duši. Kráčel, kráčel, až došel na svou oblíbenou mýtinku. Tam spatřil krásnou štíhlou jedli. Zdálo se mu však, že ji tady nikdy předtím neviděl.

„Co má tohle znamenat?“ zamumlal si sám pro sebe.

„Ó, ty jsi ale příšerně mrzutý!“ promluvila najednou jedlička vesele. „Víš, já jsem vánoční jedle. Posílá mě sem Ježíšek na každé Vánoce. Mým úkolem je roznášet lásku všude tam, kde je potřeba. Víš, on má na Vánoce plné ruce práce,“ vysvětlila. „A teď jsi na řadě ty!“ dodala už tišeji.

Hudroš ji však slyšel. Ani se nedivil, že potkal mluvící jedličku, jen dál lamentoval: „Já? Ha! Na mě to určitě nefunguje! Protože já jsem starý morous a takovým už zůstanu!“

Pak se ale stalo něco neskutečného. Pod větvemi jedličky se začaly promítat jeho vzpomínky na dětství a Vánoce. Hudroš si chtě nechtě musel vzpomenout i na ty nejsmutnější. Na to, jak byl vážně nemocný, jak ho, i když byly Vánoce, nepustili z nemocnice domů…