Opice Kančil a vápenice

Jednoho dne se opice jménem Kančil toulala vesnicí. Když šla kolem sedlákova domu, ucítila omamnou vůni. Opatrně se k domu přiblížila a oknem nahlédla dovnitř. Dům byl prázdný, protože tou dobou pracoval sedlák se svojí ženou na nedalekém poli. V kuchyni na stole voněl banánový koláč, který připravila sedlákova žena ještě před odchodem na pole. Když se Kančil přesvědčila, že jí nic nehrozí, vlezla dovnitř a koláč vzala. Vůně, která vycházela zpod banánových listů byla tak omamná, že se opice do koláče rovnou pustila.

Jenže jak jedla, mlaskala, hlavu měla úplně strčenou mezi banánovými listy, vůbec si nevšimla velké vápenice, kterou sedlák vykopal za svým domem. Ani nevěděla jak a ocitla se hluboko v ní. Přestože byla Kančil velmi dobrá skokanka, tato vápenice byla nad její síly. A tak jí nezbývalo nic jiného, než přemýšlet, jak se z ní dostat.

Dostala nápad!

Když slyšela, že se někdo přibližuje k jámě, začala hlasitě křičet: „Zachraň se, kdo můžeš!“ Přitom se dívala do rozevřeného banánového listu a předstírala, že z něho čte. Ten, kdo právě šel kolem, byl divočák. Opatrně nahlédl, kdo to tam z jámy křičí a nestačil se divit.

„Co to tam vyvádíš, opice?“ zeptal se divočák.

Kančil nejdříve neodpověděla, jen hleděla do banánového listu, tajemně mumlala a tvářila se, že čte.

„Dnes nastane konec světa a zachrání se jen ti, kteří se ukryjí v této posvátné jámě,“ odpověděla Kančil.

„A odkud to víš?“ divil se divočák.

„Píše se to ve svaté knize,“ odvětila a dál se tvářila, že čte z banánových listů.

„Počkej, jdu za tebou dolů,“ hrnul se hned divočák do jámy.

„To v žádném případě!“ okřikla ho Kančil.

„A to proč?“ nechápavě kroutil hlavou divočák.

„Jsi nemocný a stále kýcháš,“ odsekla opice.

„Nebudu kašlat, přísahám, jen mě pusť dolů,“…