O zajíci a želvě

Nedaleko od sebe bydleli zajíc a želva. Zajíc se ustavičně vychvaloval, jak rychle dokáže běhat a při každé příležitosti se želvě vysmíval, že je pomalá.

„Ty jsi snad nejpomalejší zvíře na světě. Vždyť ty určitě ani spěchat neumíš,“ říkával jí povýšenecky zajíc.

Želva se však nikdy jeho řečmi nenechala znechutit a spokojeně si pomaličku šla svojí cestou.

Jednoho dne se tito dva opět potkali a zajíc hned spustil posměšky na želvinu adresu. Té však už došla trpělivost. Vytáhla z pancíře svůj dlouhý krk a říká zajíci: „Dobře, zajíci, tak tedy udělejme závody. Uvidíme, jestli přijdeš do cíle dřív než já.“

Tato výzva zajíce tak nesmírně pobavila, že se smíchem po zemi válel. Řehtal se, až se za břicho popadal. A když se konečně uklidnil, říká želvě: „Takový vtip jsem už opravdu dlouho neslyšel. Ty a závody? Vážně si troufáš závodit se mnou – s takovým skvělým běžcem? Nu ale, jak chceš, budeme tedy závodit.“

O závodech mezi zajícem a želvou se šuškalo po celém lese. V den závodů se seběhla téměř všechna lesní zvířátka, protože takovou neobvyklou událost si žádný obyvatel lesa nechtěl nechat ujít. Pomohli jim s vyznačením startu i cíle, určili rozhodčího, zazněl výstřel a závody začaly.

Zajíc hned vystartoval jako namydlený blesk a želvě se velmi rychle ztratil z dohledu. Celou trať proběhl raz dva, a když už viděl cílovou rovinku, začal přemýšlet, jak to želvě v cíli pořádně spočítá. Rozhodl se, že na ni počká a před jejíma očima slavnostně první proběhne cílem. A protože měl ještě plno času nazbyt, vyběhl z trati na nedalekou louku, že si zatím smlsne na čerstvé trávě.

Potom si řekl, že si na té voňavé louce i trochu poleží, když už je tak nádherné počasí. Vždyť mám ještě spoustu času, než se ta těžkopádná želva…