O Merkurovi a dřevorubci

Kdesi daleko, v kopcích, byla malá horská osada. V ní žil starý dřevorubec, který celý život těžce pracoval, aby uživil svoji rodinu. Chodíval kácet stromy k horskému potoku. Když práci dokončil, kmeny spouštěl dolů po vodě a ty se plavily až do osady, která byla dole u jezera. Tam je lidé zachytili a dál zpracovali na dřevěné misky, nábytek a všechno, co bylo potřebné.

Jednou tak kácel strom, sekera mu vyklouzla a spadla do horského potoka. Voda byla příliš prudká, a proto se dřevorubec neodvážil sekeru vylovit. Chodil sem a tam a naříkal , neboť netušil, co si bez sekery počne. Tento nářek zaslechl Merkur, bůh vody, a přišel se podívat k bystřině, co se to tam stalo. Když viděl starého člověka, jak naříká nad utopenou sekerou, řekl si, že mu pomůže. Vytáhl z potoka zlatou sekeru a podal ji dřevorubci.

„Děkuji ti, Merkure, ale toto není moje sekera. Nejraději bych kácel s tou mojí starou, protože ta mi dobře padne do ruky. Zkus, prosím tě, ještě pohledat, zda tam nenajdeš ještě nějakou jinou,“ odmítl dřevorubec zlatou sekeru.

Merkur tedy zalovil znovu a vytáhl sekeru, tentokrát celou ze stříbra. Jenže i tu stařeček odmítl, a tak Merkur lovil znovu, až vytáhl starou sekeru – přesně tu, která dřevorubci spadla do vody.

„Ano, to je ta moje,“ natěšeně zvolal dřevorubec.

Merkurovi se velmi líbilo, jak čestně se dřevorubec zachoval, a tak mu daroval i zlatou a stříbrnou sekeru.

Když se starý dřevorubec večer vrátil domů, vyprávěl svojí ženě, co se mu přihodilo. Společně se radovali a se zlatou sekerou hned zkoušeli hřebíky do stěny zatlouci. Celý príběh však zaslechl i jejich soused. Hned druhý den ráno se i on vydal daleko do lesa, až k horskému potoku. Když přišel k bystřině, hodil svoji sekeru do vody a začal naříkat.…