Jen spinkej, netopýre

Malý netopýr Bubo bydlel v jeskyňce pod strání. Měl černá očka jako dva korálky, jemný huňatý kožíšek a ta nejlepší ouška v celém lese. Zbožňoval poletování nad lesem a naslouchání všem jeho zvukům.

Den co den, vždy když se setmělo, se vznesl ke stromům, prolétal mezi jejich větvemi a s chutí vdechoval svěží lesní vzduch. V létě voněl les jako maliny a sladký pyl lesních kvítků. Na podzim se jeho vůně změnila na zemitou a vlhkou.

A pak se jednoho dne Bubo probudil a zjistil, že celý les je úplně bílý. Sníh pokryl vrcholky stromů a poprášil zem jako cukr. Bubo si mohl oči vykroutit. Proč je všechno najednou tak tiché a bílé?

Pomalu, opatrně vzlétl mezi stromy. Vzduch byl chladnější než kdy jindy a mrazivý vánek ho lechtal v nose.

Bubo po chvíli natrefil na známou mýtinku s malým potůčkem. Ale místo odrazu vodní hladiny spatřil opět jen mléčnou bělobu. Voda v potůčku už téměř zamrzla. Zpod ledu byl slyšet jen její jemný šum. Netopýr chvilku naslouchal, jak potůček líně zurčí, jako by byl ospalý.

Široko daleko nebylo nikoho. Po chvíli ho opět polechtal po křídlech jemný vánek. Bubo se vznášel výš a výš a výše a pozoroval tu zvláštní bílou peřinu, která se rozprostřela po celé zemi.

Opatrně se spustil níže, aby si ji prohlédl pořádně. Tehdy pod hromádkou sněhu s listím uviděl spát ježka. Sladce odfukoval a vypadal, že se mu něco hezkého zdá.

Když Bubo spatřil svého spícího kamaráda, najednou si vzpomněl: „Už vím, kde jsou všichni! Přišla zima, takže se uložili k zimnímu spánku. Já jsem na to úplně zapomněl! Ještě štěstí, že mi to tato bílá peřinka připomněla. Vlastně jsem už dost unavený.“

Na křídlech ledového větru se nechal zanést do své útulné jeskyně. Kdesi celkem…