O tančící víle

Žila byla v chaloupce u lesa malá víla. Vlastně to nebyla opravdová víla, jen malá holčička, ale vypadala zcela jako víla. Vlásky měla dlouhé až po pás. A když tančila na zahrádce kolem rozkvetlého máku, její vlásky se jí vlnily do rytmu a tančily s ní.

Každé ráno se probouzela stejně. Jakmile otevřela levé oko, sluníčko ji zašimralo na nosíku. A jakmile otevřela pravé oko, už ji sluníčko šimralo až na bradě. A tak se vždy usmívala od ucha k uchu.

Ke snídani si dala vždycky něco dobrého od maminky. Jen co dojedla, hned vyběhla ven do ranní rosy na zahrádku tančit a vlnit vlásky do rytmu písniček. Malá víla si každý den něco zpívala. Jednou to bylo třeba „Skákal pes přes oves“ jindy zase „Prší, prší jen se leje“.

Maminka na ni ráda potají koukala z okna, když popíjela teplý čaj. A přemýšlela, copak to jednou z té malé tanečnice vyroste?

Maminka koukala potají proto, že jakmile ji holčička spatřila za oknem, přestala tancovat. Styděla se. Ač jí tancování ohromně bavilo, když se na ni maminka koukala, sevřelo se jí bříško. Hned jak maminka od okna odešla, holčička opět začala tančit jako víla.

Ani když se přiblížila zima, holčička tančit nepřestala. Ba naopak. Jen se teple přioblékla a vyběhla do sněhu. Jak rostla, i její tančení nabíralo na obrátkách.

Mimo to jí bavilo pozorovat své stopy ve sněhu, jež po sobě zanechávala. Některé kroky si tak mohla zopakovat a zapamatovat. Časem je vylepšovala a upravovala. Někdy přidala i něco těžšího, jako třeba skok do výšky s otočkou. Vždy se ale snažila dopadnout zpět do své stopy ve sněhu.

Aby nebyla na své tančení sama, občas si ze sněhu vyválela koule. Z nich pak postavila sněhuláka. Představovala si, že sněhulák je její…