O smějícím se drakovi

V horách, přímo mezi strmými skalami, leželo schované malé, téměř pusté městečko. Právě do něj zabloudil poutník, hledající místo, kde by mohl načerpat nové síly. Udiveně se potuloval prázdnými ulicemi, až natrefil na hostinec. Nad dveřmi visela dřevěná tabule s nečitelným nápisem.

Poutník se tedy ohlásil zaklepáním.

Zevnitř se vzápětí ozval chraplavý hlas: „Vejděte!“

Poutník stiskl zrezavělou kliku a dveře s námahou otevřel. V hostinci bylo přítmí a chvíli trvalo, než si na něj jeho oči přivykly. Zakrátko v šeru rozeznal pult, o který se opíral stařičký, shrbený hostinský. Když spatřil poutníka, narovnal se.

„Vítej, vzácný hoste,“ řekl chraplavě.

Poutník byl celý zaprášený a kabát i kalhoty měl zcela odřené. Také na botách bylo vidět, že už mají cosi za sebou. Vůbec si nepřipadal vzácně. „Rád bych něco teplého do žaludku, ale mám jen pár mincí,“ ozval se nesměle.

„Dnes budeš mým hostem. Už hodně dlouho jsem tu neměl žádné hosty,“ povzdychl si hostinský. „Ale můžu ti nabídnout jen houbovou polévku a chléb.“

„Budu vděčný i za to,“ řekl skromně poutník, načež se hostinský otočil a pomalu odkráčel do kuchyně. Poutník se zatím rozhlížel po hostinci. Na stěnách visely obrazy, na kterých byl namalovaný drak v různých polohách: letící, spící, chrlící oheň...

„Jmenovalo se to tu Hostinec u draka,“ řeklo hostinský, když se vrátil s horkou polévkou a všiml si poutníkova zájmu o obrazy. „Kdysi dávno toto městečko vzkvétalo. Navštěvovali ho lidé z celého světa. Měli jsme tu totiž něco, co neměli nikde jinde. Žil tu s námi drak.“

„Drak?“ otázal se poutník a nevěřícně zvedl obočí.

„Ano. Opravdový živý drak. Nikdo si už nepamatuje, odkud vlastně přišel. Vyprávěli mi o něm moji prarodiče, kterým to zase vyprávěli jejich prarodiče. Byl to mírumilovný drak, ani by ho nenapadlo někomu ublížit. Jmenoval se Filip. I lidé ho měli…