Ptáček

U jednoho městečka, v zahrádkářské oblasti, měli vedle sebe svoje zahrádky dva nerozluční přátelé. Ve všem si vždy pomáhali. Jeden byl vskutku vynikající zahrádkář a druhý byl zase šikovný truhlář a řemeslník, ale zahradničení měl také velmi rád.

Jednoho rána takto jeden ke druhému promluvil.

„Dobré ráno, sousede, jak to dnes jde?“

„Dobře, sousede. Ale…“ soused zahrádkář se poškrábal na hlavě, „pravdu říci, ne tak úplně. Potřeboval bych novou králikárnu. Ale při práci se dřevem nejsem moc zručný.“

„Netrap se, sousede. To je přece něco pro mě,“ usmál se soused truhlář, poplácal souseda zahrádkáře po rameni, promnul si dlaně a hned se dal do práce.

A potom některý jiný den to zase bylo opačně.

„Sousede, cože jsi dnes tak skleslý?“

„Aaale, jaksi mi nechce jabloň rodit,“ stěžoval si soused truhlář.

„Žádný problém, naroubujeme,“ mrkl vesele soused zahrádkář a už běžel do své kůlny pro nářadí.

A takto si vzájemně pomáhali pokaždé, když některý z nich něco potřeboval.

Jednoho krásného slunného dne se však na jabloň na zahrádce souseda truhláře nastěhoval zpěvavý ptáček. Ráno co ráno a večer co večer si krásně prozpěvoval.

„Hej, sousede, nechceš si ke mně přisednout a pokochat se tím zpěvem?“ zavolal soused truhlář na souseda zahrádkáře, který právě ryl na svojí zahrádce.

„Ne, teď ne, mám práci. Potom, později,“ odpověděl druhý soused.

„Práce počká, jen pojď.“

„Opravdu ne. Až večer,“ nenechal se přesvědčit soused zahrádkář a dál pokračoval v práci.

„Tak dobře,“ vzdal to soused truhlář, pohodlně se usadil a se zavřenýma očima si vychutnával nádherný ptačí zpěv.

Když nadešel večer, utahaný soused zahrádkář si sedl na lavičku před zahrádkou a s chutí se napil čisté vody. Už se sice stmívalo, ale ptáček sousedovi truhláři stále vesele zpíval.

To je ale nespravedlivé. Já tady pracuju celý…