Pokojem se neslo zvonění. Budík nemilosrdně připomínal spáčům zachumlaným ve vyhřátých peřinách, že je čas vstávat.
Alex se zavrtěl. U nohou postele měl peřinu úplně splácnutou – to, jak si tam v noci Meg položila hlavu. Nejspíš si pak ustlala na koberci, pomyslel si a rozhlédl se kolem dokola. Ale Meg jako by se vypařila. Už to samo o sobě bylo trochu zvláštní. Meg totiž nebyla ani králíček, ani andulka, dokonce ani kočka nebo pes. Meg byla obrovský, dobromyslný dinosaurus. A tak velcí tvorové přece jen tak zmizet nemohou… nebo ano?
I Týnka vypadala zklamaně, když Meg nikde nespatřila. Oba sourozenci se ještě celí rozespalí oblékli a už už se chystali seběhnout po schodech do kuchyně, když vtom za sebou ucítili závan teplého větru a v očích je polechtala drobná zrnka písku. Meg totiž přicházela do světa lidí místem, u něhož by to nikdo nehádal – průchod do světa dinosaurů se nacházel přímo na dětském hřišti.
„Alexi, Týnko, nemáte něco proti horečce?“ zafuněla dinosauřice. Když si ji ale od hlavy k patě prohlédli, nezdálo se jim, že by byla nějak nemocná. Ba naopak, vesele vrtěla ocasem, ale jen tak decentně, aby zase nerozbila skříň nebo postel.
„No, museli bychom se zeptat maminky,“ vysoukal ze sebe Alex. „Ale copak, ty máš horečku?“
„Já ne, to Dolly,“ vysvětlovala Meg ustaraně. „Pořád kýchá, má ucpaný čumák a celá jen hoří…“
„Alexi, Týnko, kdepak jste? A proč tam tak dupete?“ Maminka. Vzápětí uslyšeli, jak našlapuje po schodech a míří směrem k nim. Do pokojíčku. Do pokojíčku, kde mají dinosaura. Týnka už začínala zmatkovat, ale vtom si Alex uvědomil jednu důležitou věc: „Neboj, včera s námi Meg šla přes celé město a nikdo si jí ani nevšiml. Jen tedy pan školník zakopl o její ocas… Ale neviděl ji nikdo.…
