Na indickou džungli padala noc. Přiletěla rychle, na křídlech omamné vůně divokých květin. Vysokou trávou se prodíral slon jménem Chandra. Bylo to ještě takové nedochůdče, sotva opustil bezpečí mámina chobotu a vydal se do světa. Jako každé slůně se narodil ve stádu, ale jak už to bývá, jakmile odrostl, musel jít do světa na zkušenou.
Kráčel a našlapoval tam, kam ho pěšina vedla, a moc nevěděl, co si počít se samotou. Bez rodiny a kamarádů si připadal v temném pralese maličký a zranitelný. Každý šelest ho vyděsil, všem proto raději uhnul z cesty.
Smutné to bylo putování, jeden den se sléval s druhým, až jednoho rána zaslechl podivné zvuky. Jeho zvědavost byla silnější než ostražitost, a proto se vydal směrem za podivnou hudbou.
Takovou nádheru jste, děti, ještě neviděli. Kolem Chandry se rozprostíralo veliké město, ve kterém zrovna probíhala slavnost slonů. Lidé nadšeně volali, hráli veselé písně, tančili a radovali se. Ohromený Chandra se natahoval jako žirafa, aby dohlédl na tu slávu a, světe, div se: prostředkem davu kráčel zástup nastrojených velikánských slonů, oděných do zlata a vyšívaných látek se střapci. Dokonce i nohy, uši a choboty měly pomalované zářivými barvami. Jejich jezdci nad nimi drželi slunečníky a mávali prapory. To vám byla podívaná!
Chandra nemohl odtrhnout oči. Kdo by věřil, že se sloni těší takové vážnosti? A on se, hlupák, div neschovává před světem.
„Ode dneška se to rozhodně změní,“ uvažoval cestou zpět do divočiny. „Zaberu si pěkně velký kus území a tam si zjednám pořádek. V ničem se přece od slonů na slavnosti neliším. Mám čtyři nohy, uši jako plachty, dlouhý chobot a kly už mi už také dostatečně narostly.“
Tu se rozhlédl a zjistil, že dorazil do pěkného koutku džungle. Bujně porostlé, aby měl dost jídla, protékal tudy zurčivý…
