Popelářské auto Rosťa

Bylo brzy ráno, ptáci sotva začali s několika ospalými trylky a kohouti měli ještě půlnoc. Ale Rosťa už neúnavně brázdil ulice. Trochu u toho lomozil a prášil, ale to mu nikdo nemohl mít za zlé – Rosťa byl totiž popelářské auto. Nebo spíš autíčko. Jeho rodiče, velká popelářská auta, měli na starost celé městečko a Rosťa jim moc rád pomáhal. Rodiče nakládali odpadky z velkých popelnic, Rosťa z malých odpadkových košů. A moc si to užíval. Motor mu spokojeně předl v bříšku, Rosťa vysypával jeden koš za druhým a děti mu nadšeně mávaly z oken.

Když Rosťa dokončil své ranní kolečko, zamířil s plnou korbou odpadků na skládku. Byl už skoro u hlavní brány, když zaslechl, jak si tam povídá pan správce s tatínkem.

„Takže přijedou nějaká speciální auta?“ zeptal se tatínek.

„Ano, budou sbírat plasty a papír zvlášť,“ povídal pan správce.

V Rosťovi hrklo. Speciální auta? Plasty a papír zvlášť? Co to vůbec je, plasty a papír? Celý zaražený jen vysypal obsah své korby na určenou hromadu a vyrazil domů do garáže.

Jen co se k němu doma přidala i maminka s tatínkem, začal se Rosťa vyptávat:

„Tati, mami, o jakých speciálních autech to pan Kotrba mluvil? Odpadky už nebudeme vozit my? Mě to přece tak baví!“

Rodiče už byli pořádně unavení, koneckonců za ten den projezdili celé městečko křížem krážem. Neměli proto sílu na další povídání. „Nemusíš si dělat starosti, Rostíku, to nic není,“ zabrumlal ještě tatínek, jak se mu klížila víčka. Garáží se rozlehlo hlasité chrápání.

Rodiče spali, ale Rosťa nemohl ani oka zamhouřit. Hlavou mu běžely jen speciální auta a ten záhadný plast a papír.

Dalšího dne vstával Rosťa unavený a rozmrzelý. Cestou z garáže namísto pozdravu jen něco otráveně zabručel. Pak se vydal na své obvyklé kolečko. Ale…