V jedné daleké zemi se královským rodičům narodili tři chlapci. Ti dva mladší – Arystan a Tolkyn – byli naprosto obyčejní kluci. Běhali spolu po zámeckých zahradách a ve stájích byli víc než doma. Už už se viděli, jak se z nich stanou královští rytíři. Budou jezdit na koních, potýkat se s protivníky na turnajích, hájit čest dam a bránit svou zemi před nepřáteli.
Ovšem jejich nejstarší bratr Sarsen byl úplně jiný. Vůbec jejich nadšení pro tradici nesdílel. Pokud se kdy hrnul ven, pak nedržel v ruce dřevěný meč a štít. Místo toho byl vyzbrojen košíkem na zeleninu a byliny ze zámeckých záhonů a raději se ale pletl pod nohy kuchařům a kuchařkám v královské kuchyni. Sledoval je při práci a měl tisíce otázek. Všemožně nabízel pomoc, ochutnával, a když byl starší, dělal si poznámky, a dokonce sem tam někomu něco poradil. Za ta léta si v kuchyni na korunního prince zvykli a jeho přítomnost si dokonce oblíbili. Vždyť koho by nepotěšila taková dychtivost a touha po znalostech?
Král ovšem nadšení svých kuchařů příliš nesdílel. „Kluk je přece prvorozený!“ zoufal si. „Tradice říká, že jednou má zdědit vládu nad celou zemí. Copak povede království v bílé čepici místo koruny a s vařečkou v ruce místo žezla?“
Proto urození rodiče svému synkovi domlouvali. Vyjednávali. Nařizovali. Přinutili ho, aby se svými dvěma bratry nastoupil do výcviku. A což o to, s mečem a na koni si Sarsen vůbec nevedl špatně. Bylo však vidět, že si jízdu neužívá a do souboje nevkládá ani zlomek té síly, kterou dává do tahání těžkých hrnců s omáčkami nebo loupání celých pytlů brambor.
„Co si s tebou máme počít, ty kluku? Podívej se na bratry, ti by s tebou měnili hned. S mečem umíš, na koni umíš, chovat se…
