Jak šel líný Pecimil na návštěvu

Žili jednou dva manželé Jonáš a Bětka a ti měli kamaráda Pecimila. Pecimilovi se nikdy nic nechtělo dělat, nejraději ležel za pecí. Každá práce mu byla zatěžko a než by si upekl nový a voňavý pecen chleba, to si raději vylámal zuby na starém, tvrdém jako kámen.

Jednou se Pecimil rozhodl, že půjde k Jonášovi a Bětce na návštěvu.

„Nebudu muset nic vařit,“ rozhodl se, „jsou to slušní a poctiví lidé, tudíž se o mě jako o hosta pěkně postarají. A když jim povím nějakou veselou historku, možná dostanu i kávu, pořádnou, černou.“

Jonáš s Bětkou z něj měli radost, to se ví, vždyť už ho dlouho neviděli a byla s ním vždycky velká legrace. Bětka udělala knedlíky s tvarohem a Pecimil jim vyprávěl jednu veselou příhodu za druhou a všichni se smáli, až se za břicho popadali.

Když byly knedlíky hotové, Bětka jich dala Pecimilovi na talíř tolik, že to vypadalo jako nějaká knedlíková hora, a Pecimil jedl, až se mu za ušima dělaly boule. Když dojedli, postavil Jonáš na kávu.

„Panímámo, ty knedlíčky, ty byly jedna báseň,“ chválil hned Pecimil. „Já jsem si myslel, že nejlepší dělala nebožka moje maminka, ale teď vidím, že to není pravda. Ty vaše jsou jako dech, jako dech! Jen se rozplývají na jazyku.“

Bětku moc potěšilo, že hostovi tak chutná, a Jonáš mezitím podával kávu.

„Pantáto, to je kafíčko,“ nešetřil chválou Pecimil. „Já jsem si myslel, že nejlepší kafe na světě dělal nebožtík můj tatínek, ale teď vidím, že to není pravda. Takhle černou kávu umíte jenom vy!“

„Cukr?“ zeptal se Jonáš.

„Nešetřete!“ zvolal Pecimil.

„Trochu smetany?“ nabídla mu Bětka.

„Klidně i hodně,“ opáčil host spokojeně.

A tak tam seděli a povídali, až nastal večer. Bětce s Jonášem už se chtělo ukrutně spát,…