O nevděčném tygrovi

Když se jednou tygr procházel po lese, přihodila se mu nešťastná věc. Udělal špatný krok, ztratil rovnováhu a zřítil se do hluboké propasti. Marně se pokoušel vyskočit ven, vylézt nebo se vyškrábat po stěnách jámy, nic mu to nebylo platné. Propast byla příliš hluboká a strmá. Tygr začal volat o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Volal, křičel, až dočista ochraptěl, ale ani to nepomohlo. Uběhla celá noc, nastalo ráno a vysílený, ochraptělý tygr byl už úplně vyhladovělý a v břichu mu hlasitě kručelo. Nic se však nedalo dělat. Plný beznaděje si lehl na dno jámy a smířil se s osudem.

Vtom uslyšel přicházející kroky. Hned vyskočil na nohy a zvolal: „Pomoc! Pomozte mi!“

„Kdo je to?“ Nad okrajem propasti se objevila lidská tvář, hned však vystrašeně zmizela. „Vždyť je to tygr!“

„Neutíkej, člověče,“ úpěnlivě ho prosil nešťastný tygr, „prosím tě, pomoz mi, zachraň mě. Neublížím ti!“

„Je mi to líto, tygře,“ zavolal na něj člověk. „Mrzí mě, co se ti stalo, ale prostě ti nemůžu věřit. Kdybych ti pomohl ven, určitě mě sežereš.“

„Člověče, přísahám, že ti nezkřivím ani jediný vlas na hlavě!“ sliboval tygr. „Budu ti navěky zavázaný, opravdu!“

Člověk se nakonec nad ubohým tygrem slitoval. Přitáhl nedaleký spadlý strom a strčil ho do propasti. Po jeho kmeni se tygr dokázal vyšplhat z jámy ven. Ale jen co byl tygr na svobodě a spatřil před sebou bezbranného člověka, najednou se mu začaly sbíhat sliny a opět si uvědomil, jak je vyhladovělý. Neváhal tedy a hned na člověka skočil, připravený ho sežrat.

„Co to má znamenat?“ křičel člověk, házel sebou a snažil se uniknout z tygrova mocného sevření. „Vždyť jsi přísahal, že mi neublížíš! Nemáš v sobě ani kousek vděčnosti?“

„Mám hlad,“ odsekl mu tygr, „nezajímají mě teď nějaké řeči o vděčnosti.“ A vycenil na člověka…