Kapradinový květ

Kdysi dávno žil v malé vesničce kdesi v Polsku chlapec jménem Jacek. Nikdo mu však neřekl jinak než Zvědavka. Jacek totiž chtěl vždy vědět víc než ostatní. Zajímalo ho úplně všechno, od pečení chleba po kácení stromů. A nejvíc ho lákaly příběhy hrdinů a šikovných lidí, kteří dokázali velké věci.

Jednoho večera se všichni z vesnice sešli u ohně a vyprávěli si. Tenkrát nebyly žádné televize a prostí lidé neuměli ani moc číst. Takže oblíbenou kratochvílí bylo naslouchání nejrůznějším příběhům za praskání ohně.

Toho večera byla řada na jedné velmi staré ženě. Povídalo se, že zamlada procestovala celý svět a že viděla věci, o jakých se ostatním vesničanům ani nesnilo. Všichni se pohodlně usadili, dívali se do mihotajících se plamenů a žena se pustila do vyprávění.

„Svatojánská noc je nejkratší nocí v celém roce. A právě během této noci prý hluboko uprostřed temného lesa rozkvétá kapradí. A ne jen tak ledajaké! Jeho třpytivý zlatý květ splní svému nálezci každé přání,“ řekla stařenka tajemně.

Ostatní vesničané přestali vnímat tančící plamínky a očima jí viseli na rtech. Kouzelný kapradinový květ! Kdyby tak nějaký dokázali najít!

I náš milý Jacek nadšeně poslouchal. A umínil si, že až přijde svatojánská noc, vydá se takové kapradí hledat.

„Kouzelný květ zmizí s prvním kohoutím zakokrháním,“ pokračovala stařenka, „a nenajde ho jen tak někdo. Střeží ho stromy a všechny lesní bytosti. Najít ho mohou jen lidé dobří a spravedliví. A ještě jedna zvláštnost se ke květu váže: kdo jej nalezne, nesmí se o nabyté bohatství podělit s jinou živou duší, jinak se to všechno rozplyne jako pára nad hrncem.“

Jacek Zvědavka se už nemohl dočkat svatojánské noci. Když konečně přišel ten dlouho očekávaný večer, vyrazil Jacek s prvním setměním do lesa hledat bájné kapradí.

Ačkoliv znal Jacek les jako svoje…