Před mnoha a mnoha lety si každý na svém vlastním políčku pěstoval všechno, co potřeboval. Jinak tomu nebylo ani v rodině jednoho rolníka. Jmenoval se Sun. Sun si umínil, že pro svou rodinu vypěstuje to nejlepší obilí a zeleninu, jaké kdy svět viděl.
Jednoho dne vyšel na své pole. Půdu pořádně prokypřil, zasadil do ní semínka a pořádně je zalil vodou. Čekal celý den, číhal, kdy se semínka začnou prodírat z půdy na povrch. Ale ať se díval, jak chtěl, vůbec nic se nedělo.
Druhý den brzy ráno Sun všechna semínka znovu poctivě pozaléval. Sedl si vedle políčka a sledoval, jestli začnou konečně růst. Jenomže ani druhý den se nic nestalo. Až teprve třetího dne vykoukly první lístečky na povrch. Rolník však už začínal být netrpělivý. Zdálo se mu, že semínka zkrátka rostou příliš pomalu. Vždyť jak by mohla z tak lenivých rostlinek vyrůst ta nejlepší zelenina? Přecházel sem a tam a neustále dumal nad tím, jak jejich růst urychlit.
„Už to mám!“ zajásal pan Sun.
Celá rodina se vyptávala, jaký nápad dostal, ale Sun nikomu neprozradil ani slůvko. „Budeme mít tu nejlepší zeleninu,“ prohlásil sebejistě a šel si spokojeně lehnout. První ranní paprsky ohlásil, ostatně jako vždy, kohout. Obyčejně se Sun ještě chvilku povaloval ve vyhřáté posteli, ale toho rána už byl dávno na nohou. Sluníčko se sotva vyškrábalo nad vrcholky hor a Sun už se lopotil mezi sazeničkami, shrbený až k zemi. Pot z něho doslova jen lil. Tak strávil celičký den. Až když slunce zapadlo zpátky za hory, znavený rolník se konečně posadil za stůl, aby se navečeřel. „Celý den jsem se nezastavil. Dokonce i na oběd jsem úplně zapomněl. Ale počkejte, až uvidíte, kolik práce jsem dnes udělal. Možná, že už zítra budeme sbírat úrodu!“ holedbal se.
…
