O nerozhodném oříšku

Podzimní slunce prosvítalo mezi listy mohutného ořešáku, které v mírném větříku tiše ševelily. Některé měly ještě sytou zelenou barvu, jiné už začínaly hnědnout. Mezi nimi se odpolednímu slunci vystavovaly vlašské oříšky, ať ve své pevné zelené, nebo jen slabé hnědé slupce. A mezi šepotáním listů byly slyšet slabé hlásky oříšků:

„Ale to nás dnes sluníčko krásně zahřívá.“

„Já dokonce přemýšlím, že už se možná pustím ze stromu dolů. Ať si mě Matěj najde,“ řekl jeden.

„To není špatný nápad. Celkem už by se mi líbilo, kdybych mohl být v nadýchaném rohlíčku nebo sýrové pomazánce,“ ozval se druhý.

„To já už se pouštím, tradááááá!“ zvolal s nadšením jiný oříšek a hned seskočil ze stromu a dopadl do měkké trávy. A za ním další a další.

Zanedlouho se pod stromem skutečně objevil Matěj s košíčkem a pátravě se začal rozhlížet po zemi. Ihned za ním cupital jeho menší bráška Lukášek.

„Tak co, Luky,“ zeptal se Matěj, „jdeme na to? Kolik oříšků se nám podaří najít dnes?“

„Jdeme!“ zvolal Lukáš. „Určitě budu mít zase plný košíček.“

To už se oba skláněli a brali do rukou první oříšky, které se v košíku hromadily a tetelily se blahem. Brzy je kluci všechny posbírali a zvesela hopsali domů. Také sluníčko už pomalu začínalo zapadat a střídal ho chlad podzimní noci.

Oříšky se schoulily do svých slupek, a ty, které dosud neměly odvahu se pustit nebo si ještě chtěly užívat pobytu na stromě, se pomalu rozhodovaly co dál. Spadnout do měkké trávy a nechat se najít? Ať už kluky, kteří je odnesou, nebo veverkou Čiperkou, co si je schová do skrýše? Nebo třeba myškou, aby si na nich pochutnala hned? A tak se některé pustily zrovna v tu chvíli a jiné čekaly na další den, aby noc netrávily na studené…