Jak veverka hledala mrkvičku

Když se ježek Jirka probudil, bylo chladné ráno a za lesíkem jen pomalu vykukovalo sluníčko. Párkrát si zívl a znovu usnul. Ježci totiž obvykle celý den prospí.

Zato veverka Emilka už vystrkovala z dutiny své právě probuzené zrzavé tlapičky. Protáhla je do daleka a ozvalo se dlouhé táhlé zívnutí.

„To jsem si ale parádně oddechla!“ pochvalovala si nahlas. „Škoda, že Jirka celý den zase prospí. Slíbil mi ale, že se probudí dřív, než sluníčko večer zaleze za obzor,“ rozumovala si pro sebe nahlas.

Vyškrábala se z dutiny a rozhlédla se po lese. Ráno to všude po stromech cvrlikalo, ptáčci létali sem a tam a hmyz pomalu začínal bzučet.

Veverce Emilce zakručelo v bříšku. Rozhlédla se po své dutině, ale nikde ani oříšek. Rozhodla se tedy, že prozkoumá zahrádku u chaloupky. Protáhla se a hbitě vyskočila z dutiny svého stromu. Pak mrštně přeskákala z větve na větev a přes plot honem do zahrádky.

Ale najednou – žuch! „Auuuu, kam jsem to spadla! Co to je za díru? Ta tu včera ještě nebyla!“ přemýšlela veverka Emilka.

Rozhlédla se po zahrádce a zjistila, že je celá rozkopaná. Kousek od ní v čerstvě vyhloubené díře ležel oříšek. Rychle k němu pelášila a slupla ho bez rozmýšlení jako malinu. Bříško jí vzápětí poděkovalo spokojeným zamručením.

Najednou vrzly dveře od chaloupky. Veverka Emilka se rychle přikrčila za keřem, který rostl nedaleko záhonku.

Z chaloupky se vyšoural starý pán a v ruce držel motyčku. Byl zachumlaný do svého oblíbeného kabátu a na hlavě měl nasazenou čepici. Na rukou měl tentokrát velké tmavé zahradnické rukavice.

Veverka Emilka se polekala a zpod keře rychle pelášila zpátky do lesa na svůj strom. Zaslechla za sebou ještě, jak na ni starý pán volal: „Zrzavý tvorečku, copak jsi tu hledal? Oříšky jsou přece…