O nafoukaných nástrojích

V jednom malém městečku stál nenápadný obchod. Stál zde už mnoho a mnoho let a od nepaměti se v něm prodávaly hudební nástroje. Byl k prasknutí plný klavírů, pian, houslí, harf, fléten, kytar, trumpet, bas, trianglů, bubnů, a dokonce i lesních rohů, trombónů či bombardónů. Zkrátka všech nástrojů, které si dokážete představit.

Hudební nástroje si v obchodě žily poklidně. Přes den se vystavovaly očím zákazníků a v noci, když byl obchod zavřený, pořádaly společné koncerty. Nejraději hrály staré symfonie, hudbu z oper a operet a svého umění si náležitě považovaly.

Život zde plynul v pomalém, ničím nerušeném tempu. Jediné větší rozptýlení, které obchod zažíval, bývaly návštěvy pana Hrušky. Ten jednou za čas přijel ve své staré dodávce a přivezl do obchodu novou várku nástrojů k prodeji. Tuto chvíli všichni obyvatelé obchodu toužebně očekávali a nesmírně se těšili, že jim pro večerní koncert přibydou zase noví hráči.

Jednou odpoledne se ozval známý zvuk motoru a za chvíli už do obchodu vešel pan Hruška, obtěžkaný novými nástroji. Tentokrát přivezl několik kytar, ukulele, banjo, velikou basu a pak podivnou, středně velkou krabici.

„Co v ní asi bude?“ šeptaly si ostatní nástroje a nemohly se dočkat, až pan Hruška krabici rozbalí.

Když však nástroj z obalu vyndal, myslely si, že je šálí zrak. „Co to jako má být?“ ptaly se nevěřícně jeden druhého. Věc z krabice vypadala opravdu zvláštně a vůbec se nepodobala žádnému z nástrojů v obchodě. Měla sice několik podivných kláves, které trochu připomínaly klávesy piana, ale pak už se skládala jen z tlačítek, otočných spínačů, malého displeje a dírek na kabely.

„No fuj,“ odfrkl si klavír. „To je opravdu odpudivé! A tohle s námi bude bydlet?“ Zamračil se a pak jen v rohu místnosti uraženě mlčel.

Viola prohodila: „S tím nechci mít…